Meziřádky - 3 x začínající nakladatelství a jednou Gospodinov

MeziŘádky 19. 10. 2024 

Jako svou druhou publikaci vydalo nakladatelství Meridione povídkovou sbírku Zádrhely osmačtyřicetiletého italského spisovatele Gian Marca Griffiho. Nakladatelství Meridione založily před dvěma lety tři překladatelky: Alice Flemrová se svými dvěma žačkami, Sárou Rodovou a Monikou Štefkovou. Rozhodující motivací byla svoboda: svoboda ve výběru titulů k překladu a svoboda překladatelské práce, nespokojenost s představami a zásahy redakcí nakladatelských domů. Meridione, jak název napovídá, se věnují jihu, především italské literatuře, ale už míří i do dalších středomořských regionů.

Griffiho Zádrhely jsou velmi živě psané historky především z autorova rodného Piemontu, hrabalovsky odposlechnuté a přetavené do literární podoby, která, jak napovídá téměř rozebraný první pětistovkový náklad, zaujala i v Česku. Rozneslo se, že tohle si musíte přečíst.

Griffi se hlásí kromě jiných autorů k Robertu Bolañovi. V Zádrhelech dokonce velmi explicitně. Vesele ironický mystifikační oddíl Všechny časopisy mého života připomene famózní Bolañovu prvotinu Nacistická literatura v Americe. Mezi těmi obskurními periodiky jako Poetičtí fotbalisté, Vinaři budoucnosti nebo Afričtí bankéři se dobře vyjímá bratislavský měsíčník Sapia ze Sieny s podtitulem První světový časopis pro závistivé čtenáře a představen je článkem o českém spisovateli Vladimíru Coufalovi, autorovi pamětí nazvaných 2014 – Trýznivý rok plný zášti.

Povídky Gian Marca Griffiho Zádrhely přeložila Sára Rodová.

Nakladatelství Trystero zaměřené na špičkový komiks založil také překladatel, především amerikanista Martin Svoboda. První titul – Autobus Paula Kirchnera – vydal už v roce 2015. Za překlad trilogie Charlese Burnse Naposled získal cenu Muriel 2018 a stejného ocenění se dočkala v překladu Pavla Rese v roce 2022 také Země potomků italské hvězdy žánru Gipiho. Tahle objemná dystopie naplňuje význam sousloví grafický román. A je také výmluvným dokladem nezdolné nakladatelské činorodosti, zde zosobněné Martinem Svobodou.

V roce 2021 bylo v Plzni založeno jako zapsaný spolek nakladatelství Euskaldun s ambicí vydávat překlady z menších či přehlížených jazyků, ale i původní českou tvorbu. Euskaldun (to je z baskičtiny a znamená, jak píší na svém webu, baskicky hovořící) vydal zatím jen dvě knihy, ale ta druhá, obtížně zařaditelná románová próza Zpívám já a hora tančí od katalánské autorky Irene Solà v překladu Michala Brabce zaujala dramaturgii letošní Noci literatury. Za měsíc vyjde v Euskaldunu výbor katalánských povídek V zahradě Ramonově.

K potěšujícím zprávám o povzbudivém hemžení nakladatelské drobotiny přidám několik poznámek o knize z produkce jednoho z velkých nakladatelů. Argo uvádí v českých překladech významné tituly světové literatury, od svého vzniku díky obdivuhodné práci první šéfredaktorky Evy Slámové, zejména angloamerické. Argo se ale rozhlíží i do jiných světových stran a jednou z čerstvých novinek je uvedení románu oceněného Mezinárodní Bookerovou cenou za rok 2023. V češtině je jeho název přeložen výrazným novotvarem Časokryt. Autorem téhle neobvyklé dystopie je šestapadesátiletý Georgi Gospodinov, dnes zřejmě nejznámější a nejuznávanější bulharský spisovatel.

Co to je časokryt? Je to objev románové postavy, gerontopsychiatrické zařízení umožňující lidem s demencí žít v prostředí simulujícím jejich nejlepší léta. Gaustin, jak se ten vizionářský medicinman jmenuje, začíná ve Švýcarsku vytvářet experimentální kliniku. Nejprve skromně, v bytě ve třetím patře budovy na břehu curyšského jezera. Tři pokoje zařízené do detailu podle šedesátek včetně čokoládových bonbonů. Autor vystupující v roli vypravěče se Gaustina zeptá: Jak staré jsou vlastně ty bonbony? Z šedesátých let, usměje se Gaustin. A autor-vypravěč připojí komentář v podobě otázky: Má minulost datum spotřeby?

Touhle zkrácenou epizodou jsem se pokusil představit také Gospodinovův styl. Gospodinov má smysl pro dynamický popis dějů, ale zároveň do něj vstupuje často aforistickými bonmoty nebo kratšími, leckdy ironickými poznámkami a úvahami, dovedně si hraje s nejrůznějšími reminiscencemi a nabízí čtenáři účast na rafinované hře o tom, co pro nás znamená čas a paměť.

Jaká je tedy Gaustinova vize?

Všude vystavíme domy z různých časů, malá sídliště, jednoho dne budeme mít i městečka, třeba i celou zemi minulosti. Pro pacienty s mizející pamětí, s Alzheimerem, demencí, cokoli jen tě napadne. Pro všechny, kteří už teď žijí pouze v přítomnosti své minulosti. I pro nás, řekl nakonec po malé pauze a dlouze vyfoukl kouř. Není náhoda, že sem už dnes jezdí tolik lidí, kteří ztratili paměť… Chtějí nám tím něco sdělit. Uvidíš, že jednoho dne, už brzy, se někteří z nich, a nebude jich málo, začnou sami vracet do minulosti, začnou „ztrácet“ paměť z vlastní vůle. Přichází čas, kdy se stále víc z nich bude chtít skrýt v jeskyni minulosti, vrátit se zpátky. Musíme mít připravené bombové kryty minulosti. Můžeš jim třeba, jestli chceš, říkat časokryty.

V jedné z vrcholících kapitol pak Gospodinov líčí, jak se Evropská unie rozpadla na základě referend o tom, do které minulosti si ten který stát přeje vrátit. Švédové například si zvolili padesátky symbolizované prvním katalogem IKEA, tedy švédské padesátky, jak shrnuje, praktické, solidní, levné, poněkud surové a vlastně prosté. Ve Francii nad stoupenci šedesátek o tři procenta hlasů zvítězili zastánci počátku osmdesátých let, sladkého bezčasí odcházejícího Giscarda dʼEstaigne a nastupujícího Mitteranda. V Česku si vypravěč představoval drtivé vítězství návratu do roku 1968. Ale, konstatuje, stejně jako ve Francii, i tady to, co vypadalo dobře zvenčí, už tak nevypadalo zevnitř. Po pražském jaru přišlo zničující léto a ti, již byli v ulicích, jsou odehnáni do stínu toho léta a všech dalších let. Barvité líčení faktorů, které v českém referendu rozhodovaly o výběru minulosti, uzavírá velmi přiléhavě, že u Čechů zvítězil strach z toho, co mělo následovat nejen po osmašedesátém, ale i po úspěšných dvacátých letech, a tak to vyhrály devadesátky.

Gospodinov dopsal svůj román 29. února 2020, na samém začátku covidu, který, při dnešním ohlédnutí tehdy už latentní tendenci k nostalgii a národovectví významně podpořil a nasměroval svět k době časokrytu. Nejen například na současném Slovensku, i v Česku se množí ilustrace téhle Gospodinovovy úvahy:

Pokud mluvíme o Alzheimerovi, amnézii a ztrátě paměti, zapomínáme na něco velmi důležitého. Ten, kdo trpí touto nemocí, nezapomíná pouze to, co bylo, ale také absolutně ztrácí schopnost cokoli plánovat, a to i v nejbližší budoucnosti. To, co při ztrátě paměti ztratíme jako první, je vlastně jakákoli představa budoucnosti.

Gaspodinov se ve svém Časokrytu přiblížil k Procesu pražského rodáka Franze Kafky nebo k Zamjatinovu románu My i Orwellovu 1984.

Román Georgiho Gospodinova Časokryt vydalo Argo v překladu Davida Bernsteina.