O babičce a dědkovi - a není to pohádka

Je zjevné, že s národní klasikou má Novotného, s velkou určitostí autobiografický text, společný pouze název, ono vnějškové zdání pohody a souladu. Ovšem, jako u Němcové, kde ona biedermaierovská idylka zastírá mnohé temné stránky, i Novotný poodhrnuje závěs před ukázkovými, ba učebnicovými běsy. Vlastně člověka při četbě v podstatě celou dobu – a to má kniha pouhých sto jedenáct stran – mrazí. Stránky jsou to vskutku výživné. A děsivé. Dostat tento velice vydařený text do ruky nebožtík Visconti, natočil by takovou sondu do normální středostavovské rodinky, že by diváci zůstávali přimraženi sedět v sedadlech – protože i pouhá četba je jak valící se lavina, deka, pod níž moc světla a vzduchu k dýchání nezbývá.

Pro uvedení do děje uveďme, že vypravěčem je chlapec, posléze mladý muž, žijící s matkou, bez otce, a občas v dosti drsné péči prarodičů, lékařů, kteří oslavují zdravý životní styl, sprchování ledovou vodou, zdravou výživu ("čaj s mlíkem ze sunaru, kterýho měli tihle dva lékaři plnej sklep, psali si ho na recept") a neustálého, v podstatě despotického vnucování "toho nejlepšího". Tedy, toho jejich nejlepšího...

Matka je invalidní, díky tomu, že si její matka, tedy babička, i v pokročilém těhotenství "přibrala ještě služby u rentgenu, aby si něco přivydělala, nedbala na radiaci... a choroba začala hlodat brzo."

A vypravěčův otec? "Mohl se mít dobře, Pavel, když se to tehdy s tebou seběhlo, svatbu jsme zorganizovali, donutili jsme ho, všechno jsme samozřejmě zaplatili. Počítalo se s tím, že udělá kariéru, protože talent von měl nespornej. Už to bylo předběžně domluvený na akademii, měla jsem tam velice dobrý konexe. Ale on holt utekl, nevyužil možnosti...," vysvětlovala babička – svou kapitánskou logikou, proč se rodiče rozešli. Anebo, proč otec prchl před nalajnovaným životem.

Nepřekvapí tedy, že o tomhle malém peklíčku čteme věty jako tyto:

"Vánoce bývaly strašidelné. Nikdy jsme nevěděli, co bude, v jakým bude dědek rozpoložení. Některý Vánoce byl celej napruženej, nerudnej, nevypočitatelnej, nečekaně upouštěl páru, někdy vybuchoval, až moje máti brečela, slzy jí kapaly do ryby a do salátu a na bílej ubrus [...] celá se zadrhla, sesypala se jako polámaná loutka, seděla tam u toho vánočního kapra celá dorvaná. Dědek v naškrobené košili bohatě nabíral salát [...] a říkal přitom věci tak hrůzné, že to všichni hned chtěli zapomenout a já už si to skoro nepamatuju."

A když babičce její dcera jednou namítla, proč se raději s dědou nerozejdou, "...babička jen pokrčila rameny a řekla, že když už člověk založí takovouhle existenci, že se to musí přežít. Že když děděk začne syčet, šeptat nebo se tlakovat a vybuchovat, že pak je nejlepší neříkat nic a myslet si něco o prdeli. Že prej to s ním praktikuje už víc než pětatřicet let a celkem se to dá."

Ovšem, aby nebylo mýlky, babička je to samé, jen v bleděmodrém, a jinak. "Úžasná, obdivuhodná žena", říká se o ní, přitom všechny v podstatě terorizuje, jen ne tak napřímo, jako dědek, rafinovaněji. A že to není o nic příjemnější, na to můžete vzít jed.

Vypravěč to – vskutku nějak zázračně – přežil bez viditelné újmy, v závěru svého zcela nesentimentálního a stejně tak zcela autentického vyprávění uzavírá: "Nahoře na kopci máti v garsonce, zpitá čím dál víc vínem. Stále tu ještě byla, ještě léta tu byla, kousek odtud, tam u sebe, upovídaná, učtená, upitá, vzpurná do poslední chvíle. Ještě stačila poznat moje děti."

Babička je napsaná věcně, strohým jazykem, který jen dává vyniknout sdělení, které, bohužel, nevypráví pouze o jedné dysfunkční rodině, ale lze jej i zobecnit. I v tom spočívá velká síla a přínos Novotného textu, té jeho Babičky.

Josef Rauvolf