Panenství, hřích i odpuštění

Jak bylo pro Foucaultovo uvažování charakteristické, prvotní téma vždy sloužilo k rozvinutí daleko širších souvislostí. Mohl si to dovolit, byl k podobnému přístupu vybaven jak mimořádnou erudicí a rozhledem, tak svým založením. A nahlížel-li zkoumaná témata z různých, někdy na první pohled nesourodých, "nepatřičných", překvapivých úhlů, vždy se zpětně ukázalo, že to bylo pouze k dobru věci – každé takovéto nasvícení může odkrýt zákoutí dosud skrývaná, ba přímo netušená. A že to platilo i pro Michela Foucaulta (1926-1984) je patrné z celého jeho díla.

Dějiny sexuality, ambiciózní projekt, Foucault koncipoval již v 70. letech, v roce 1976 vydal první svazek, nazvaný Vůle k vědění, v něm také ohlašoval dalších pět svazků. Jak se ale stává, z plánů nakonec sešlo. Místo toho ale Foucault krátce před smrtí vydává v roce 1984 druhý a třetí svazek, Užívání slasti a Péče o sebe, zároveň píše: "Tato řada zkoumání vychází později, než jsem zamýšlel, a ve zcela jiné podobě..." Stručně řečeno, slovy autora předmluvy ke čtvrtému svazku Frédérica Grose, "od záměru zkoumat moderní biopolitický dispozitiv sexuality (16. – 19. století) – o němž se částečně pojednává v kurzech na Collège de France – Foucault upustil ve prospěch problematizace – prostřednictvím reinterpretace řeckých a římských starověkých filosofů, lékařů, řečníků atd. – sexuální slasti v historické perspektivě genealogie subjektu touhy a v pojmovém horizontu umění existence."

Svazek Doznání těla měl původně vypadat úplně jinak. Došlo totiž k posunu jeho záběru, hlavně jej ovšem z řady důvodů autor nestihl připravit k tisku. Bylo tedy na editorech, aby z různých verzí připravili tu definitivní, jež posléze vyšla v roce 2018, a v překladu Jana Petříčka nyní vychází i česky.

Tentokráte se Foucault rozhodl probádat texty starých myslitelů a církevních otců z prvních staletí našeho letopočtu, ("od Justina k Augustinovi") a jak píše Cros, jejich "ústřední bod představuje konstituce etiky subjektu." Foucault ve svých poznámkách píše o úloze hermeneutiky a "očistného dešifrování touhy", v praxi to vypadá tak, že provedl neuvěřitelné množství rešerší, přičemž se snažil zachytit v křesťanských dějinách počáteční bod, moment, "kdy se objevuje ritualizovaná povinnost říkat pravdu, imperativ verbalizace, nutící pravdivě mluvit o sobě samém."

Abychom přiblížili, čemu Foucault věnoval při svých bádáních pozornost, podívejme se například na kapitolu Druhé pokání. Pojednává v ní o problematice zpovědi, a hlavně církevního odpuštění. "Proč tvoří vyjevování pravdy," ptá se, "niternou součást procedury umožňující vykoupení prohřešku? Proč je třeba, když člověk ‘špatně konal’, nechat zazářit nejen pravdu toho, co učinil, nýbrž i toho, čím je?" Odpovídá si, že je třeba, aby prominutí prohřešku předcházel "jistý počet zkoušek a záruk. Ovšem pochybování tím nekončí: "Z hlediska dějin zkušenosti s vlastním já byl však záhadnější způsob, jakým se reflektovala a odůvodňovala hříšníkova povinnost mluvit pravdu – či spíše ukazovat sebe sama ve své pravdě –, aby mohl dosáhnout odpuštění," a cituje Jana Zlatústého: "Vyslov svůj hřích, abys svůj hřích zničil."

Michel Foucault probírá i další témata, namátkou panenství, panenství a zdrženlivost, umění panenského života či panenství a sebepoznání či různé aspekty manželství. Celkově je závěrečný svazek Dějin sexuality nabit informacemi, jež by čtenář těžko kde shledával – a Foucaultovy komentáře, ale i otázky, jej mohou vést.

Josef Rauvolf