Nebojme se snít – třeba o vodě...

Francouzský myslitel a filosof Gaston Bachelard u nás není neznámou postavou, jeho knihy zde vycházejí a mají své čtenáře – a bude to jistě platit i v případě nového vydání Bachelardova spisu Voda a sny. Poprvé vyšlo toto dílo česky v roce 1997, současné vydání je tedy druhé, ovšem upravené. Úvodem je možná dobré předeslat, že Bachelardovu tvorbu lze nahrubo rozdělit do dvou oblastí – první byla zaměřena na zkoumání vědy, na to, "čím se řídí myšlenkové postupy a metody vědy". Tak je tomu například v knize Nový vědecký duch a další eseje (české vydání obsahuje ještě další eseje, většinou z konce 30. let). A druhou polohu Bachelardova uvažování můžeme vágně označit jako "snílkovskou", ostatně, stačí uvést některá z jeho děl: Plamen svíce (pojednávající o tom, co napadá básníka při pohledu do plamene), Poetika snění, Poetika prostoru, Psychoanalýza ohně a další. V některých, jako je Poetika prostoru, zkoumá sice architekturu, ovšem právě svým "snícím" pohledem. Právě do této skupiny děl, do tohoto Bachelardova uvažování a snění, patří svazek Voda a sny.

"Právem se dá hovořit o estetice ohně, psychologii ohně, a dokonce o morálce ohně," píše Bachelard v úvodu. "Souhrnně nás o tom všem přesvědčuje poetika a filosofie ohně." Zároveň ale dodává, že voda, živel, je "ženštější a uniformnější než oheň, živel stálejší, v němž nacházejí symbolický výraz skrytější, jednodušší a zjednodušenější lidské síly."

Úvodem také postuluje, že "nejprve sníme a pak pozorujeme," a rovněž: "Každá krajina je nejprve snovou zkušeností a pak teprve uvědomělou podívanou." A přestože zde čteme věty jako "V hlubinách hmoty roste temná vegetace, v šeru hmoty rozkvétají černé květy. Mají už svou sametovost i svou typickou vůni," stále neztrácí potřebný nadhled, a to ani mezi mnoha citacemi ze snivě laděných veršů či vět mnoha autorů. Zkrátka, nezasní se tolik, že by přestal být sdělným autorem, příliš zahleděným pouze do sebe. A to ani, když přiznává: "Před spící vodou upadám vždy do stejné melancholie, do velmi zvláštní melancholie, jež má barvu kalužiny ve vlhkém lese, do melancholie nikoliv tísnivé, ale zasněné, dřímotné, klidné."

Ještě než se ponoří do snění o vodě, upozorňuje nás, že "... jazyk vody je bezprostřední básnickou zkušeností...," a dodává: "Obraznost objevuje víc než věci a dramata, objevuje nový život, nové cítění; otevírá oči, které vidí novým způsobem." Protože, "úkolem pravé poezie je probouzet."

Ovšem není to tak prosté, jak by se mohlo zdát. Snění – naštěstí – nepostačuje. "K tomu, aby měl sen stálost a umožnil zrod básně," připomíná, "je třeba mít před očima víc než reálné obrazy. Je třeba sledovat obrazy, jež vyvstávají v nás samých a žijí v našich snech, obrazy s bohatou a hutnou snovou hmotou, která je nevyčerpatelnou potravou pro materiální obraznost."

Jedna z kapitol je věnována Edgaru Allanu Poeovi, zvláště pak jeho spodním, temným proudům. "U Poea se osud obrazů vody," píše Bachelard, "řídí velmi důsledně osudem základního snění a tím je snění o smrti... Poeovu poetiku ovládá obraz umírající matky... Člověk znamená u Poea smrt. Život se tu líčí prostřednictvím smrti." A dodává: "Každá původně jasná voda je tak pro Poea vodou, jež se musí zkalit, vodou, jež do sebe vstřebá černý smutek. Každá živá voda je připravena umírat." Aby prokázal oprávněnost svých tvrzení, cituje jak z Poeových básní, tak třeba z jeho románu Příběhy Arthura Gordona Pyma, který by klidně mohl nést jako motto i tuto Bachelardovu větu: "Zmizet v hluboké vodě nebo zmizet na vzdáleném obzoru, splynout s hloubkou nebo s nekonečnem, takový je lidský osud, jehož obrazem je osud vody." A podle Bachelarda i smrti. Protože, "tichá voda, temná voda, spící voda, bezedná voda, každá z nich je materiálním podnětem k přemítání o smrti. Nikoli o smrti hérakleitovské, která nás unáší do dáli s proudem, jako proud, ale o smrti nehybné, o smrti niterné, o smrti, jež zůstává s námi, vedle nás, v nás."

Píše-li pak Bachelard v závěru "stačí závan večerního větru a voda, jež umlkla, k nám znovu promluví... Stačí něžný, bledý měsíční paprsek a po vodě bude kráčet přízrak. Pro některé snivce je novou pohnutkou, vyzývající nás k cestě, jakou jsme dosud nevykonali," nebojme se vydat na tutou snivou pouť s ním. Protože, "pro některé snivce je voda kosmem smrti."

Josef Rauvolf