Meziřádky: Škvorecký, Nezval, Kristofová, Rushdie

/ Zdenko Pavelka

Tentokrát nám literární redaktor a nakladatel představuje kvarteto známých a silných autorů. Tady tisková podoba rozhlasového pořadu Českého rozhlasu Vltava.
Tentokrát nám literární redaktor a nakladatel představuje kvarteto známých a silných autorů. Tady tisková podoba rozhlasového pořadu Českého rozhlasu Vltava.

MeziŘádky 14. 12. 2024 

Hladinu českého literárního rybníka rozčeřily překvapivě dvě knihy literatury sekundární – tj. literatury o literatuře, a ještě k tomu o historii. První z nich je životopis Josefa Škvoreckého, jemuž se jako bez nadsázky životnímu tématu věnuje Michal Přibáň. Své velké vyprávění nazval Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924 1969.

Errol, jak je velké části Škvoreckého čtenářů známo, je spisovatelova přezdívka původem z Malého lorda, kterou použil jako signaturu pro několik svých raných textů a později se s ní sžil, důsledně se tak například podepisoval pod dopisy svému největšímu celoživotnímu příteli Lubomíru Dorůžkovi.

Přibáň zvolil podobný způsob líčení jako před lety Tomáš Mazal pro životopis Bohumila Hrabala: píše o Škvoreckého životě s pomocí jeho díla. Jinak řečeno neinterpretuje Škvoreckého tvorbu skrze samotného Škvoreckého, ale k popisu a hlavně k pochopení člověka a spisovatele Josefa Škvoreckého využívá to, pro co Škvorecký žil, tedy opačně: prostřednictvím tvorby vytváří Škvoreckého portrét. Neboť psaní bylo Škvoreckému hlavním životním smyslem a náplní.

Protože Michal Přibáň poslední čtvrtstoletí ve Škvoreckém doslova bydlí a zastihnul ještě v dobré kondici nejen Škvoreckého, ale i mnohé jeho přátele a souputníky, je ten jeho portrét nejen detailní, ale především kompletní. Bylo by obtížné najít v tomhle životopisu nějakou mezeru.

Druhý podstatný a velmi příjemný rys tohoto příběhu je Přibáňův smysl pro jemnou ironii, někdy skrývanou za zdvořilý odstup, jindy naopak servírovanou s přímočarou lehkostí. Michal Přibáň mi na poznámku v tomto smyslu k mému překvapení i pobavení napsal, že tu ironii nejenže nedávkoval, ale ani o ní nevěděl. Přeji mu tedy, aby mu tenhle přitažlivý přirozený styl vydržel i v další práci. Přibáňovu monografii totiž, jak podtitul napovídá, čeká pokračování. Druhý svazek obsáhne období do roku 1989 a dobu, kdy už se Josef Škvorecký mohl vracet do rodné země i do Náchoda neboli Kostelce.

Vyprávění Michala Přibáně Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924 1969 vydalo nakladatelství Host.

 

Druhým titulem, ve své kategorii vlastně v téhle chvíli už bestsellerem, je monumentální svazek Nezval. Básník a jeho syn, na němž před osmi lety začala pracovat Krystyna Wanatowiczová.

Krystyna Wanatowiczová nezapře novinářku a její pojetí nezvalovského příběhu má blízko k investigativní žurnalistice – především v závěru věnovaném básníkovu synovi Robertovi, který ukončil svůj život sebevraždou v lednu 1971. Bylo mu teprve šestnáct.

Je i není paradoxní, že jeden z nejvýraznějších českých básníků 20. století se dočkal prvního velkého poctivého, protože nezamlčujícího pokusu o co nejúplnější portrét teprve více než šestašedesát let po smrti. Byl výjimečným básníkem, ale lidsky podobně až nepochopitelně selhávajícím. Pro vyjádření mrazivé hloubky téhle Nezvalovy dvojtvářnosti si dovolím sáhnout do jiné knihy, do teprve nedávno objeveného deníku tehdy třiačtyřicetiletého Jiřího Koláře, který si na začátku dubna 1958 zapsal: Zemřel Vítězslav Nezval… Byl milován a nenáviděn stejně prudce. Zemřel už kdysi dávno.

Ani metoda Krystyny Wanatowiczové neodpovídá obvyklým představám o literárních monografiích a taky proč by měla. O Nezvalově poetice existuje literatury dost, ale tady jde o pochopení fenoménu Nezval, o – řekněme – odpověď na otázku, kdo to ten Nezval vlastně byl. Osud jeho syna k té odpovědi patří. Do života Roberta Nezvala se totiž otec nevyhnutelně osudově propsal.

Sedmisetstránkový foliant konfrontuje stovky svědectví a v té sumě je zároveň vyjádřeno, že Nezval byl, a ještě zůstává součástí života mnoha lidí. Smutně výmluvnou kapitolou je boj o Nezvalovo dědictví, v němž sehrála nelichotivou roli jistá Milena Balašová. Dnes už je to jen téměř zapomenutá tragikomická postava z té doby, ale její angažmá je jedinečnou ilustrací, jak vypadala normalizace v konkrétním provedení.

Knihu Krystyny Wanatowiczové Nezval. Básník a jeho syn vydalo nakladatelství Kodudek – Jiří Šolc.

 

Ke dvěma knihám o literatuře, přesněji o dvou významných spisovatelích, připojím ještě doporučení na dvě knihy literatury prvotní, dvě výjimečné prózy, ale ty jsem tentokrát vybral ze světa.

Prvním tipem je útlounká próza maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové Včera. Je to autorčino poslední vydané dílo z roku 1995. Popsala v něm nesmírně sugestivně beznadějnou osamělost emigrantů. Poznala ji důvěrně po svém útěku z Maďarska v roce 1956, když pak deset let pracovala jako dělnice v hodinářské fabrice u Neuchâtelu. Asi je nutné připomenout, že Švýcarsko v té době bylo sice bohatou, ale rozhodně ne zaslíbenou zemí. Cizincům azyl a později občanství udělovali, ale mezi sebe je až na výjimky nepřijímali, jejich integraci se dosti urputně bránili. A jen pro příklad, jak to v té obdivované zemi chodilo: ženy získaly volební právo ve Švýcarsku až v roce 1971 a v jednom z kantonů v kantonálních volbách dokonce až v roce 1990.

Kristofová však nevypráví příběh svůj. Slovo dává exulantu Tobiášovi, který navíc do Švýcarska přišel dříve, jako dítě hned po válce. Jeho izolovanost to jen umocňuje, protože si nerozumí nejen se Švýcary, ale ani s krajany, kteří přišli v šestapadesátém.

Ano, je to vyprávění neradostné, ale mimořádně působivé.

Novelu spisovatelky Agoty Kristofové Včera vydalo nakladatelství Akropolis v překladu a s doslovem Jana Machonina.

 

Přetékající nadějí je kniha Salmana Rushdieho Nůž s podtitulem Přemítání po pokusu o vraždu. Pravděpodobně se ještě rozpomenete na zprávu, která 12. srpna 2022 rozvířila stránky zpravodajských webů, zaplnila obrazovky televizí a rozhlasové zprávy, o den později se přelila do tištěných médií. Ve Spojených státech, v jednom malém městě státu New York zaútočil na Salmana Rushdieho muž v černém a v černé kukle. Pobodal ho nožem. Pětasedmdesátiletý spisovatel přišel o oko, ale přežil. Samotní lékaři to považovali za zázrak.

Ale co tenhle útok udělal s Rushdieho duší, s psychikou? Dokáže se Rushdie vzpamatovat z takového traumatu? O tomhle je kniha Nůž. A nejen o tom, je to autobiografický výsek ze života proložený sebezpytem, ale také přemítáním nad věcmi nadosobními. Především o svobodě. O tom, co má smysl. A samozřejmě o tvorbě. A vrací se i do doby, kdy nad ním ajatolláh vynesl fatvu: Vybavilo se mi, jak jsem si tehdy říkal, že fatva mě může jako umělce vykolejit nebo zničit, pokud udělám jednu ze dvou věcí: když začnu psát „vyplašené“ knihy nebo když začnu psát „mstivé“ knihy. Obojí by rozložilo mou jedinečnost a nezávislost a proměnilo by mě ve stvoření vzešlé z dotčeného rozsudku. Fatva by mě měla pod palcem, už bych to nebyl já. Jedinou pravou cestou, jedinou cestou, jak přežít jakožto umělec, bylo pochopit, na jaké literární dráze se nalézám, přijmout, že jsem si ji vybral, a kráčet po ní dál. To vyžadovalo akt vůle. A teď mi znovu pokládali stejnou otázku. Kdo jsem? A můžu zůstat sám sebou?

Rushdieho kniha Nůž je příběhem vyrovnání, příběhem překonání traumatu. Co do něj patří? Především odvaha. Schopnost nepodlehnout nenávisti. Stát si za svým přesvědčením.;

Pozoruhodný je také jeho fiktivní dialog se svým skorovrahem. Rushdie se inspiroval Samuelem Beckettem. Ten byl v roce 1938 také napaden nožem a šel pak k soudu, aby se útočníka zeptal, proč to udělal. Ten odpověděl, že neví a že se omlouvá. Rushdie se po delším váhání rozhodl, že se s tím mužem setkat nechce. Věděl o svém zabijákovi dost, aby se oprávněně domníval, že by to smysl nemělo. Ale v tom fiktivním rozhovoru mohl sdělit svůj pohled na střet, který málem nepřežil, a pokusit se o psychosociální profil útočníka.

A pak plyne z této Rushdieho knihy inspirativní poučení: kdo chce dobře psát – myšleno prózu, ale nejen – měl by vědět, že musí také hodně číst.

Zpověď Salmana Rushdieho Nůž vydalo nakladatelství Paseka v překladu Martiny Neradové.

Další články

Nevelká novela básníka, překladatele a hudebníka Pavla Novotného Babička je mrazivou sondou do jedné normální rodinky. I když ono adjektivum by mělo být hned v několika závorkách.
Recenze

O babičce a dědkovi - a není to pohádka

Nevelká novela básníka, překladatele a hudebníka Pavla Novotného Babička je mrazivou sondou do jedné normální rodinky. I když ono adjektivum by mělo být hned v několika závorkách.
 | Josef Rauvolf
Stolní společnost kolem Vladimíra Macury (v první fázi Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík a Vladimír Novotný, posléze rozšířená o Jasnu Hlouškovou, Pavla Janouška, Antonína Kostlána a další) začala v osmdesátých letech na Macurův popud psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Vladimír Macura jako jediný ze stolní společnosti nadále doplňoval a dopisoval ještě v devadesátých letech.
Recenze

Psát kolektivní paměti a bavit se

Stolní společnost kolem Vladimíra Macury (v první fázi Petr Čornej, Jan Lukeš, Petr Kovařík a Vladimír Novotný, posléze rozšířená o Jasnu Hlouškovou, Pavla Janouška, Antonína Kostlána a další) začala v osmdesátých letech na Macurův popud psát „stolní paměti“. Pod názvem Dopijem a pudem postupně vznikala originální memoárová próza, kterou Vladimír Macura jako jediný ze stolní společnosti nadále doplňoval a dopisoval ještě v devadesátých letech.
 | Jiří Zízler, Souvislosti
Nové číslo Revolver Revue je již sto třicáté sedmé. Jistě úctyhodná vytrvalost, jež je podložena tradičně velice zajímavým obsahem. A stejně tak vydařenou přílohou, věnovanou desátému výročí úmrtí Jindřicha Pokorného, literárního historika a překladatele. RR letos také v březnu oslaví 40 let nepřetržité, do roku 1989 pochopitelně samizdatové, existence.
Recenze

Revolverka opět skvěle nabitá

Nové číslo Revolver Revue je již sto třicáté sedmé. Jistě úctyhodná vytrvalost, jež je podložena tradičně velice zajímavým obsahem. A stejně tak vydařenou přílohou, věnovanou desátému výročí úmrtí Jindřicha Pokorného, literárního historika a překladatele. RR letos také v březnu oslaví 40 let nepřetržité, do roku 1989 pochopitelně samizdatové, existence.