Já se místo hraní pouštím do úvah, kterým není začátku ani konce

Euforie až jurodivá se přirozeně vztahuje k přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Merta omamuje novými možnostmi, v roce 1988 vyjíždí na festival do dánského Roskilde ("Sedmnáct let jsem nevytáhl paty z domova. Doženu to za den a noc?"), tráví ve společnosti Joan Baezové hodiny po jejím bratislavském vystoupení v červnu 1989, prožívá revoluci a její poblouznění, vedoucí na čas k úplné ztrátě reality a mesiášství ("Chtěl jsem seznámit Dylana s naší folkovou scénou, která po desetiletí pokračovala v cestě jím samým opuštěné"). Merta na této trajektorii nezůstal dlouho. Intelektuální dispozice znamenají neúprosně působící antidotum proti naivitě, která nemůže být jiná než krátkodobá; ale nějaká se zase v subjektu vyskytovat musí, jinak by člověk nebyl senzitivní umělec, ale jen chladně kalkulující monstrum. Ideální je zahrnovat oba póly; u Merty je přítomná niterná, hlubinná citlivost, zároveň složitá i neklidná, a na druhé straně ostře kritické vidění, až rentgenově diagnostické, inklinující k metaforickému a alegorickému výrazu. Pokud do něj procedí trochu sentimentu, ihned ho koriguje nevyhnutelnou (sebe)ironií. Obojí je případné, koneckonců podstupujeme s Mertou návraty do let, kdy ještě padal sníh a v něm se vznášely ideály a iluze.

Merta se až obsesivně vrací k tematizování folkloru, na jehož pomezí se pohybuje i část jeho písničkářské tvorby. Kdysi ho silně zasáhl zážitek z folklorní Strážnice (jak je jeho pohled odlišný od někdejšího Vachkova kontroverzního dokumentu o "moravské Hellas"!) a od té doby už se meditací o lidové hudbě nezbavil; "k folkloru se bloudí oklikou". Fascinuje ho balada a baladičnost, s její autenticitou a syrovostí. Folklor v sobě implicitně nese i jistou hraničnost, přechod mezi archaičností a moderností, romantismem a realismem, všedností a svátkem. Pomezí je bod více než vhodný k pozorování, místo inspirace a invence, kde se cosi důležitého rodí.

Folklor dokáže být hutný, těžký, ale i prostý. To poslední není Mertova parketa. Jeho texty jsou rozlehlé, zkoumavé, obíhavé; obkružuje téma jako planeta slunce a vyslovuje vše, na co připadl. Věci usiluje nikoli zjednodušit, ale co nejvíce zkomplikovat v jakési záměrné negativní hermeneutice. Je vzdálený žurnalismu - žádné pádné, líbivé a dojemné obraty, žádné chumáče slovní vaty ani prefabrikované kostky frází. Vykazuje imunitu proti vyprázdněnosti, jakýmkoli vějičkám, potěmkiádám falešných kulis, náhražkám, milosrdným lžím a těšínským jablíčkům. Nikde nenavozuje nezávaznou a útulnou pohodu. Naopak umí být programově a důsledně nepříjemný. Odmítá přitakávat, upozorňuje na to, o čem se nemluví, dívá se pod koberec a do skříně, sáhne za knihovnu a podívá se na prst. Někdy jen tak plácne do vody, která se rozstříkne. Bývá pozorný a otevřený vůči vlastní nespokojenosti, často jím prosakuje těžkomyslná hořkost ze zmarněných nadějí a darmo proteklého času, rozkolísané váhavosti, zbytečného potácení, kdy "nešlo to tam ani zpátky". Myšlení jako zpěněná říčka, co poskakuje mezi kameny. Ale také jako soustředěný tlak na sebe samého, snaha analyzovat do posledního šroubku, pracně dedukovat; myšlení jako vůle a moc. Jeho psaní někdy připomíná skládání Rubikovy kostky.

Často je sebereflexivnosti moc, přestává být plodnou útěchou a stává se zátěží, břemenem, balvanem, jejž za sebou autor vleče. Vzdává se její převaze: "Čekám, co mě ještě na konci eseje napadne." Ale tak důsažné a myšlenkově obsažné úvahy, jaké napsal Merta třeba o kauze bratří Mašínů, perspektivách veřejnoprávní televize nebo duchu postmoderny, u nás takřka neexistují. Nezapře vzdělání a kvality architekta (byť žádnou stavbu nepostavil), sklon k systémovému přístupu a koncepčnímu myšlení, atypickému pro většinu umělců. Jeho další kompetence filmaře ho vede k práci s panoramatem i detailem, střídání perspektiv, smyslu pro barevnost.

Vlastně ctí odpovědnost umělce, touhu i nutnost rozplést to "jemné předivo, z něhož jsme utkáni" a neusnadňovat nic sobě ani druhým. Někdy jej ta potřeba zavede dál, než chtěl, a rozhlíží se náhle v neznámé krajině. Ale to může být i příměr ke změnám v našich životech, z nichž například rozplizlá postmoderna vymetla cit pro skutečnou subtilnost a pravé hodnoty. "Charakteristikou postmoderní doby je nedostatek charakteru, zaměnitelnost slov, symbolů, hodnot... Nevyžaduje žádné vzdělání, prostě je, nabízí se k použití a rychlému zapomenutí... Recyklace hmot našla obdobu v recyklaci idejí."

Zůstává opakovanou otázkou, zda je po mysliteli Mertova typu vůbec poptávka. Neměl stálou tribunu, otiskoval svoje příspěvky porůznu, často v periodikách málo známých a málo čtených i mezi vzdělanci, šel ze zásady proti srsti, byl zoufale málo povrchní, rozkrýval schémata, stereotypy i klišé, věděl mnoho o ješitnosti vlastní i cizí (také o ní napsal skvělý esej). Jistým způsobem se pohyboval v centru i na okraji zároveň, stejně tak byl pro i proti, protože jedině tak se lze něčeho smysluplného dobrat, něčemu porozumět, posunout se vpřed. O dějinných aspektech a sociologii (nejen) soudobé kultury vyslovil mnoho přesného a podstatného. Díky Galénu je to pohromadě černé na bílém.

psáno pro Souvislosti 1/2025