Při psaní Feťáka věděl Burroughs až moc dobře, o čem píše

Když americký spisovatel William S. Burroughs (1914-1997) začal psát svého Feťáka, věděl až moc dobře, o čem píše. V tu dobu, tedy v srpnu roku 1950, byl již řadu let závislý na heroinu – zpočátku mu na drogy stačila apanáž od rodičů, pak ovšem závislost rostla a peníze nestačily. Začal tedy okrádat opilce v podzemce a nakonec se věnoval překupnictvím. A stále byl jednou nohou v kriminále, a ne, že v něm nakonec, byť jen nakrátko, neskončil.

Své dosti drsné zkušenosti z tohoto života, z této procházky divočinou, posléze ztvárnil velice střízlivým jazykem, oproštěným jak od nějakých moralizujících soudů, tak emocí. Strohá fakta, nic víc. O to je však jejich účinek silnější. Děsivější.

"Často se klade otázka: Proč se z člověka stává narkoman?", píše v knize, kterou namluvil Jan Kolařík. "Odpověď zní, že vědomě se narkomanem nikdo obvykle nestává. Není to tak, že byste se jednoho rána probudili a rozhodli se být narkomanem. Abyste získali návyk, musíte si přinejmenším tři měsíce píchat dvakrát denně. "

Burroughs mohl sám na sobě pozorovat, čím prochází: "O změnách, kterým lidé při získávání návyku podléhají, již bylo napsáno hodně nesmyslů. Narkoman se znenadání podívá do zrcadla a nepozná sám sebe. Skutečné změny se těžko určují a nejsou v zrcadle vidět. To znamená, že co se týče vývoje návyku, je narkoman jako slepý. Obvykle si vůbec neuvědomuje, že si vytváří návyk. Tvrdí, že pokud si dáte pozor a budete dodržovat pár pravidel, jako například píchat si pouze obden, není vůbec nutné, abyste si vytvořili návyk. Tato pravidla ale ve skutečnosti nedodržuje a každé píchnutí navíc označuje za výjimečné."

A o kus dál pokračuje v popisu temné reality: "Když začnete podléhat návyku, ztrácí pro vás ostatní zájmy význam. Život se smrskne na drogu, píchnutí a těšení na příští, na ‘zašívačky’ a ‘receptíky’, ‘jehličky’ a ‘kapátka’. Narkoman sám má často pocit, že vede vlastně naprosto normální život a droga že je pouze náhodnou záležitostí. Neuvědomuje si, že činnosti, které se netýkají drog, jenom markýruje. Teprve po odříznutí od přísunu si uvědomí, co pro něj vlastně droga znamená.

‘Proč potřebujete narkotika, pane Lee?’ je otázka, kterou stupidní psychiatři často kladou. Odpověď zní: ‘Potřebuju fetovat, abych mohl ráno vstát z postele, oholit se a nasnídat. Potřebuju to, abych zůstal naživu.’"

A jak každý narkoman až moc dobře ví, pokud drogu nesežene, začínají velké problémy. Ve Feťákovi je Burroughs popisuje takto: "Feťák jede podle času drogy. Když je od ní odříznutý, hodiny doběhnou a zastaví se. Zbývá mu jenom vydržet a čekat, až začne běžet nedrogový čas. Feťák s abstinenčními příznaky nemá žádnou možnost úniku z vnějšího času, nemá prostě kam jít. Může pouze čekat. [...] Každý pociťuje abstinenční příznaky jinak. Někdo trpí především zvracením a průjmem. Astmatické typy, s úzkým a propadlým hrudníkem, podléhají prudkým záchvatům kašle, teče jim z očí i z nosu a v některých případech je postihují i křeče průdušek, které způsobují zástavu dechu. V mém případě bylo nejhorší snižování krevního tlaku s následnou ztrátou tělní tekutiny a extrémní slabostí jako při šoku. Je to asi takový pocit, jako kdyby vám náhle odpojili veškerou životní energii a všechny buňky v těle by se dusily. Jak jsem ležel na lavici, připadal jsem si, jako kdyby se ze mě stávala pouhá hromada kostí. [...] Pokud člověk nesedí v kriminále nebo není od drogy odříznutý jiným způsobem, nikdo abstinenční příznaky nevydrží. Důvod, proč je prakticky nemožné přestat s užíváním a léčit se jen tak sám, je ten, že abstinenční příznaky trvají od pěti do osmi dnů. Dvanáct hodin by nic nebylo, dvacet čtyři hodin by se dalo snést, ale pět až osm dní, to už je příliš dlouho.

Ležel jsem na úzké dřevěné lavici a obracel se z jedné strany na druhou. Místo těla jsem měl jediný kus syrového, škubajícího se a oteklého masa, které droga zmrazila a teď v naprosté agónii rozmrzalo. Otočil jsem se na břicho a jedna noha mi sklouzla k zemi. Natáhl jsem se trochu dopředu a kulatý okraj lavičky, ohlazený ustavičným stykem s látkou, mi přejel přes rozkrok. Do místa doteku se mi náhle nahrnula krev. Zajiskřilo se mi před očima a nohama proběhlo zachvění – orgasmus oběšence při zlámání vazu."

A jakto vše dopadne? Nechte se překvapit...

Josef Rauvolf, překladatel Feťáka