Trápení lásky na drogách

Burroughs napsal Teplouše na jaře 1952, v době, kdy byl v hluboké osobní krizi – 6. září 1951 totiž v Mexico City nešťastnou náhodou zastřelil svou manželku Joan Vollmerovou a náhle tím přišel o neuvěřitelně blízkého člověka. Svědčí o tom i slova, jež na jaře 1952 napsal Jack Kerouac v dopise Allenu Ginsbergovi: "Strašně mu chybí a stýská si po ní. Joan ho udělala velkým, a dál v něm žije, jako šílená, a vibruje." A sám Burroughs řekl o Joan později "byla to mimořádná osobnost, jedna z nejvnímavějších a nejinteligentnějších, které jsem kdy znal."

Zároveň prožíval trýznivý milostný vztah s mladíkem, který jej příliš neopětoval, a ke všemu ještě připočtěme Burroughsovu závislost na heroinu – dost na to, aby mu udělalo ze života peklo. A o tom všem ve svém románě, jediném, který je osobní a v němž nechává nahlédnout do svého nitra, do svých emocí. Nepřekvapí, že je to tedy román smutný, ale silný. V předmluvě k prvnímu vydání (kniha vyšla až v roce 1985, tak dlouho se nechtěl Burroughs konfrontovat s bolestnými fakty dávných dob) píše: "Když čtu rukopis Teplouše, mám přesně ten samý, téměř nesnesitelný pocit. Událostí, ke které Lee cítí, že je neúprosně hnán, je smrt jeho ženy jeho vlastní rukou, vědomí posednutí, mrtvé ruky, čekající, až se natáhne na jeho ruku jako rukavice. Proto z těchto stránek vychází kouřová clona nebezpečí a zla, kterému se Lee, vědom si toho, a zároveň ještě nevědom, pokouší uniknout šílenými rozlety fantazie: svými čísly, ze kterých člověku díky ohyzdné hrozbě, která za nimi číhá, nebo dokonce vedle nich, blízké přítomnosti, hmatatelné jako mlha, trne v zubech."

Burroughs, v románu Lee, se potácí Mexico City, z baru do baru, střídá náhodné známosti, a hlavně, pije. Hodně pije. V tomto šíleném presu zároveň vymýšlí neuvěřitelné historky, kterým, jak jž víme, říká čísla a které vypráví na potkání neznámým lidem po barech – čísla nesená mimořádnou fantazií, čísla leckdy již za hranou, morbidní, nadaná šokujícím černým humorem. Jako třeba ta o texaském naftaři.

"Tak zaprvé, musíš vypadat jako petrolejář. Neexistují mladí naftaři. Naftařovi by mělo být kolem padesátky. Popraskanou krabatou kůži, jako bahno, co ztuhlo na slunci. Zvlášť vzadu na krku musí mít vrásky, obvykle plné prachu, jak se pořád rozhlíží po čtvercích a polích. Nosí gabardénové kalhoty a sportovní košile s krátkými rukávy. Boty má pokryté jemným prachem a všude se za ním táhne prašný opar, jako nějaká soukromá prachová bouře.

Začneš tedy obcházet lidi a shánět pronájmy. Zajdeš si do banky a promluvíš si s prezidentem: ‘Tak hele, Clem Farris, pohodovej chlapík, jaký jsou jenom tady v Údolí a mazanej je jako opice a Starouš Scranton a Fred Crockly a Roy Spigot a Ted Bane, všecko to jsou starý dobrý kámoši. A teďko mě nechte, abych vám tady teďko vyložil pár faktů. Moh bych se vám tady rozvalit a hrnout to do vás celý dopoledne, ale já vás nechci vokrádat o všechen váš volnej čas a taky vim, že jste teda chlap, kterej je zvyklej jednat bez nějakejch velkejch keců, rovnou k věci a že vás zajímaj hlavně fakta a numera a zrovinka to vám tady teďko hnedka vokážu.’

Jde do auta, vždycky se jedná o kupé nebo roadster – nikdy jsem ještě neviděl, že by měl nějaký naftař sedana – natáhne se na zadní sedadlo a vytáhne mapy, je jich pořádný balík a každá je velká jako koberec. Když je roztáhne na prezidentově stole, vyvalí se z nich oblaka prachu a zaplní celou banku.

‘Vidíte tenhleten čtverec, jo? Tak to je jako Tex-Mex, texaský Mexiko. A tady běží zlom, zrovinka přes parcelu starýho Jeda Marvina. Za starým Jedem už jsem se teda taky stavil, když už jsem tam jako byl. Je to taky starej dobrej kámoš. V tomhletom Údolí teda neni fajnovější kluk než Jed Marvin. No, a Socony čerpal zrovinka na tomhletom fleku.’"

Druhým motivem, vedle neopětované lásky, je Burroughsovo hledání drogy yagé, připravované amazonskými šamany a mající silné halucinatorní, ale i jiné účinky, podle románu zvyšuje telepatickou senzitivitu a šamani ji používají při svých praktikách.

Burroughs a jeho přítel se vydají do amazonské džungle, yagé sice nenajdou, zažijí ovšem mnoho zvláštních dobrodružství – dodejme jen, že Burroughs se později do Amazonie vrátil a tentokráte byl úspěšný, ale to už je jiný příběh. Teplouš končí otevřeně, podobně, jako jeho vynikající filmová verze s Danielem Craigem v hlavní roli.

Josef Rauvolf, překladatel knihy