Český horor se zvedá: Jak obstála Krásného Pacička?

Na obálce knihy Pacička sice najdete slovo thriller, ale věřte mi: horor poznám a tohle rozhodně horor je. Jak už u nás bývá obvyklé – a platí to třeba pro zmíněnou Petru Klabouchovou – má Pacička lokální téma. Lokální zaměření se v poslední době osvědčilo; lidé si rádi čtou i o jiných místech, než je Praha a velká města. Jana Jašová, Michaela Klevisová, Miroslav Hlaučo – ti všichni děj svých knih vystěhovali z města.

A funguje to i Danielu Krásnému. Na začátku se sice nacházíme v Praze, ale hned zkraje je jasné, že se pojede na venkov. Příběh je poměrně originální: true-crime novinář a podcaster se účastní TV pořadu Shledání po letech, který je modernější verzí Pošty pro tebe. Přihlásila ho jeho partnerka Markéta, protože Otokar – jak se novinář jmenuje – nezná své rodiče ani nikoho z rodiny. A ono se to povede! V pořadu se setká s dámou, která se vydává za jeho sestru. Spolu s ní se hned druhý den vydává do Českého ráje, kde by snad měla žít jeho rodina. Je to ale dobrý nápad? To se dozvíte velmi rychle.

Je hned několik věcí, které mohu na Pacičce vyzdvihnout.

Jednak je to nenáročný styl, který nám umožňuje vstřebávat příběh, aniž bychom se museli soustředit na cokoliv jiného. V tomto směru je kniha pravým opakem třeba Petry Klabouchové a její Ignis Fatuus, která je více poetická a smyslná. Daniel Krásný je racionálnější, a to knize docela svědčí. Pak tu jsou četné popkulturní odkazy, které jsem si užíval hodně. Třeba partnerka Otokara se účastnila Masterchefa, což v knize má zajímavé a důležité místo. Krásný také vytěžil aktuální oblibu podcastů, především těch s true-crime zaměřením.

Líbila se mi také hororová mystika příběhu.

Ať už to byli všudypřítomní slimáci, temný les Řáholec (nedělám si legraci) nebo kapající voda – to vše pomáhalo se začít tak trochu bát. A to přece od hororu chceme. Nejen tupé a brachiální násilí (ale nebojte, i na něj dojde). Ostatně i ona záhadná otázka, co vlastně je tajemná a na první pohled dost odporná pacička, je součástí atmosféry knihy.

Nebudu ale jenom chválit. Následující věty píšu jako někdo, kdo čte horory jen sporadicky a možná nemá úplně nacítěná jeho pravidla. Přišlo mi totiž, že se postavy chvílemi chovají iracionálně. Kdybyste se vydali na cestu s osobou, kterou znáte jen několik hodin – navíc ve starém autě, které není ani vaše –, nedali byste si záležet na tom, abyste si pořádně nabili mobil? Vím, že to v ději má své opodstatnění, ale jsem zvyklý na racionálněji jednající postavy. Podobných příkladů bych v knize našel víc.

Měl jsem také pocit, že Daniel Krásný chce na relativně střídmý prostor knihy (nemá ani třista stran) dostat co nejvíce podivna. Příběh se, především v druhé polovině, dost zkomplikoval a zašmodrchal. V mém případě to mělo za následek, že jsem se méně soustředil na hororovou atmosféru a více na děj samotný, abych mu porozuměl.

Nicméně – tyto malé výhrady neznamenají, že bych Pacičku považoval za nepovedenou knihu, je to přesně naopak. Je cítit, že má Daniel Krásný žánr rád a že mu touto knihou skládá poctu. Ví, jak si získat čtenáře, a zjevně také ví, co čtenáři hororů od jeho knihy očekávají. Místo v srdci českého hororu si Pacička zaslouží – a vsadím se, že si ho také získá.

Já osobně jsem se u Pacičky bavil, místy se bál a párkrát opravdu nechápal, co ta záhadná věc vlastně je. Víc od hororu nechci.

Tomáš Fojtík, bloger knihypanakaplana.substack.com

Přečetli jste a chcete o knize něco napsat dalším čtenářům - prosím, recenzi napiště sem!