Demon Copperhead: Amerika, která nechává své děti padnout

Barbara Kingsolver si za svůj vzor zvolila Davida Copperfielda Charlese Dickense. Dickens ve svém románu kritizoval institucionální chudobu viktoriánské Anglie a její ničivý dopad na děti. Kingsolver dělá totéž, jen přesune děj do současné Appalachie – do Lee County ve Virginii, do světa, který má daleko k Beverly Hills, Dallasu nebo Přátelům. Je to Amerika, kterou moc neznáme. Amerika nezaměstnanosti, sociálního vyloučení, rasismu a drtivé generační chudoby.

Damon Fields, přezdívaný Demon Copperhead podle svých měděných vlasů, se narodil drogově závislé matce na podlaze mobilheimu.

Otec mu zemřel ještě před narozením, takže horší start do života už snad ani možný není. Barbara Kingsolver si za jedno rozhodně zaslouží pochvalu: nic nepřikrašluje. Závislá dospívající matka, týrající nevlastní otec, zkorumpovaný systém pěstounské péče páchnoucí zneužíváním… To vše musí Demon snášet v pouhých deseti letech. Pracuje na tabákové farmě, spí v psí boudě, živí se zbytky ze školních obědů. Svou frustraci si nechává pro sebe: ze strachu, že jeho další pěstounská zastávka by mohla být ještě horší.

Když už si čtenář myslí, že si pro něj autorka nic horšího nepřipravila, je tu další téma. Téma, které se vlastně nese celým příběhem. Opioidová epidemie v Apalači.

Autorka čtenáře nenudí chladnými statistikami závislostí a úmrtí. Naopak velmi živě a emocionálně ukazuje, jak farmaceutický průmysl záměrně zasypával zranitelné komunity oxycontinem, jak zdravotní systém bez mrknutí oka předepisoval prášky každému, komu bylo zle v duchu hesla „pojištění nemáš, tak aspoň prášky”. To, že na nich vzniká silná závislost, už málokdo řešil.

Demon se do závislosti dostane přes sportovní zranění, klasickou vstupní bránu, o které se tehdy moc nemluvilo. Sledoval jsem tu skluzavku, po které se Demon nezadržitelně řítí do propasti, a byl jsem z toho deprimovaný. Pořád jsem čekal, až někdo vstane a řekne mu: jdeme to vyřešit. A skutečně pár takových lidí pozná. Jenže jimi nabízenou ruku odmítne.

Demonovi jsem fandil od první stránky. Je to člověk s dobrým srdcem a komplikovanou výchozí pozicí. Kingsolverové se daří ukázat, že ta dvě tvrzení nejsou v rozporu. Demonův život není jen přehlídka utrpení. Jeho hlas je plný sarkasmu, humoru a tepla, i když popisuje věci, ze kterých by se vám chtělo brečet. Právě tento hlas, cynický, sebeironický, ale pod povrchem toužící po lásce, je jedna z největších předností celé knihy. Tereza Marková Vlašková, která knihu překládala, odvedla poctivou práci – Demonův sarkasmus a teplo v češtině neztratily nic ze své síly.

Kniha je ale plná skvělých vedlejších postav. Nejvíc mi uvízli manželé Armstrongovi – ona učitelka výtvarky, on angličtiny – dva z mála dospělých, kteří v Demona skutečně věřili. A pak Angus, dcera fotbalového trenéra, se kterou sdílí zvláštní pouto pěstounského sourozence. Jejich vztah je jednou z nejupřímnějších věcí v celé knize. A Dori: hořkosladká romance s tragickým koncem, která s Demonem padá do propasti souběžně.

Demon je navíc od malička kreslíř. Jeho komiksy se postupně promění z koníčku v hlavní smysl existence, a zároveň ve způsob, jak si přisvojit vlastní příběh a přetavit stigma „hillbilly” a „redneck” v něco, co má sílu a hlas. Je to jedna z nejjemnějších vrstev knihy. A člověk by si jí málem nevšiml, zatímco se brodí veškerou tou tmou.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana.substack.com