Co je umění podle Richarda Wollheima?

Wollheimovi vyhovoval interdisciplinární či eklektický přístup, který pramenil z hlubokého zájmu o filozofii, ale také o dějiny umění, kritiku umění, psychologii a především psychoanalýzu. Kniha Umění a jeho objekty nadto původně vyšla s podtitulem Úvod do estetiky, jedná se však spíše o úvod ve smyslu pobídky či vyzvání k dalšímu zamýšlení se nad uměním než o systematický výklad základních pojmů a teorií.

Pobídkou je i otázka „co je umění?“, jíž Wollheim Umění a jeho objekty uvozuje. Na ni lze odpovídat dvěma způsoby. Zaprvé a běžněji se jedná o otázku o podstatě umění. Podstatou neboli esencí rozumí filozofie cosi, co je společné všem uměleckým dílům bez ohledu na jejich druh či žánr a co nenalezneme u ničeho jiného. Zadruhé jde vlastně o otázkou po tom, jakým druhem předmětu umělecké dílo je. Wollheim se věnuje oběma možným interpretacím dané otázky a svoji pozici formuluje v polemickém dialogu s konkurenčními, již zavedenými teoriemi, konkrétně s hypotézou fyzického objektu a idealistickou a prezentační teorií.

Představa, že umělecké dílo je fyzickým objektem, se na první pohled jeví zcela přirozená, zvlášť omezíme-li se na výtvarná díla, jako je malba nebo socha. Nedostatečnost této hypotézy se plně odhalí, když se ji pokusíme aplikovat na další umělecké druhy, například literaturu a hudbu. I proto je lákavá představa uměleckého díla jakožto něčeho abstraktního, již prosazuje teorie idealistická. Teorie prezentační naproti tomu se opírá o zkušenost publika. Podle ní je umělecké dílo cosi, co se nabízí našim smyslům, respektive má pouze ty vlastnosti, které jsou bezprostředně vnímatelné. Tento přístup dokáže uzávorkovat ty vlastnosti artefaktu, které nejsou zároveň vlastnostmi uměleckého díla, jako například hmotnost není vlastností sochy coby uměleckého díla.

Tvrdit, že je umělecké dílo cosi, co bezprostředně vnímáme, je však samo o sobě vágní a Wollheim přesvědčivě dokládá, v čem konkrétně je tato teorie defektní. Stejně jako druhé dvě nám není schopna poskytnout na otázku po povaze uměleckého díla odpověď.

Uměním se Wollheim zabýval celoživotně a autenticky. Nejblíže mu bylo malířství, zajímal se ale také o architekturu a literaturu. Proslul specifickou metodou nazírání uměleckých děl, především výtvarných. Tato metoda spočívala v tom, že zaměřil pozornost na jedno konkrétní dílo a prohlížel si je až několik hodin. Během první hodiny je totiž naše vnímání díla zastřeno, neboť jej negativně ovlivňují asociace, které do něj vnášíme a jež nejsou jeho součástí. Tuto fázi je třeba překonat, prohlížet si dílo dál a se stále větší důkladností, aby se nám, po několika hodinách času s ním strávených, samo odhalilo. Wollheim si uvědomoval, že jeho přístup budí pozornost:

„Snahou přimět obrazy k životu jsem strávil hodiny v kostele svatého Salvatora v Benátkách, v Louvru nebo v Guggenheimově muzeu. Všiml jsem si, že já i dílo, na které se dívám, se stáváme pro kolemjdoucí podezřelými.“

Je samozřejmě otázka, zda a s jakými úpravami lze tuto metodu přenést na jiné umělecké druhy, než je malířství. Wollheimovu metodu je proto třeba chápat jako svébytnou výzvu. Nemusíme trávit šest hodin prohlížením jednoho obrazu, jak nás nabádal, stačí, když budeme uměleckým dílům věnovat soustředěnou pozornost.

Kniha Umění a jeho objekty má nespornou hodnotu v dějinách filozofie umění a estetiky 20. století. Stojí za to vynaložit jisté úsilí a věnovat knize patřičnou pozornost podobně jako Wollheim obrazům při návštěvě galerie či muzea, byť ne vždy půjde o snadné čtení. Podaří-li se nám to, z textu vystoupí řada vhledů do podstaty umění a podnětných myšlenek ohledně toho, jakou roli zaujímá umění v našem životě, a to nejen na společenské rovině, ale především na té individuální.