Táňa žila naplno, nadoraz

Úspěch o to cennější, uvědomíme-li si, že Marie Zelbová skočila do psaní prózy rovnýma nohama. Říkala, že knihu prostě napsat musela, i když, tohle slýcháme docela často a výsledky onen „mus“ ne vždy ospravedlňují.

Marie Zelbová píše o své mamince, Táně Leixnerové, známé postavě pražského Žižkova, a to tak známé, že, jak se v recenzích opakuje, jednou jí dorazil dopis s prostou adresou, jež dala zároveň titul celé knize.

Skládá přitom poctu nejen jí, ale celému jejímu životnímu stylu, i s jeho temnotami, propady a slepými uličkami – protože, tohle byl opravdu život žitý naplno. Zelbová hned v úvodu konstatuje, že „všechno, co je v této knize napsáno, se opravdu stalo. Žádné jméno nebylo změněno, ledaže bych se spletla. Zároveň se těm, kteří nám nějak vstoupili do života, bydleli u nás, nebo chodili s mámou, nebo u nás bydleli a zároveň chodili s mámou, pomáhali nám či nám něco odcizili, těm všem se omlouvám, že se do knihy nedostali.“

Klidně by tyto věty mohly sloužit jakožto anotace, stránky Táni jsou však daleko výživnější a jen potvrzují, že realita dokáže být tak silná, že není třeba ji jakkoliv vylepšovat. Ale pozor, byť by se mohlo zdát, že napsat takovou knihu nic není, a že stačí jen kupit historky a je hotovo, není tomu tak. Přestože Zelbová „pouze“ popisuje různé žižkovské postavičky -  všechny ty máničky, androše, šílence, feťáky, filozofy, blouznivce i muzikanty, svaté muže i gaunery, do jednoho outsidery -  není to pouze telefonní seznam outsiderů. Vždy dokáže k popisovanému přidat svůj pohled. Zároveň nehodnotí, nemoralizuje.

Ne náhodou si proto zvolila jako úvodní motto slova Jana Husa: „Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“ Přitom, kdyby chtěla, jistě by se toho ke kritice matčina chování našlo dost a dost.

Marie Zelbová si nic neulehčuje, nic nezakrývá, ani matčiny excesy, ani vlastní trápení. Zároveň cítíme, že by neměnila – a to i s vědomím, jaké konce čekaly třebaTáňu nebo mladšího bratra. Ona sama měla náhodou štěstí. Jak píše: „Pokud je váš dům otevřen dokořán, při návratu ze školy máte vždycky trochu nervy, zda bude zrovna sloužit jako noclehárna pro neznámého muže bez domova, který vám ukradne poslední tisícovku, filozofická posluchárna, či jako čarodějná chýše s degustací záhadných houbiček.“ Ano -  nejen lysohlávky, ale hlavně marihuana jela v malém 1 + 1 v Koněvově 73 ve velkém.

Vzpomínky autorka prokládá Táninými básněmi, jejími dopisy Gorbačovovi či Havlovi, fotografiemi, na nichž vidíme nejen její rodinu, ale i postavy, o nichž píše. Pokud byl někdo alkoholik, napíše to, byl-li naopak plný lásky k druhým, napíše to též. A opět, vždy je tam něco víc, něco, co dělá z výčtu historek a listování albem výsostnou literaturu. Literaturu – navzdory někdy až kruté otevřenosti – velice intimní, konfesivní. Setkáváme se tak s naprosto svébytným útvarem. Živoucím, vzrušujícím, podněcujícím. A čtenář si možná říká, safra, to je ale život. Jenže hned mu dojde, co to asi bylo za romantiku. Kdo by chtěl být v kůži malé Marie, sledující všechen ten šrumec kolem ní, nemít ani soukromí, ani pohodlí klidného domova, s pravidelným teplým jídlem a dalšími „samozřejmostmi“. Ale ať už je to jak chce, Táňa je kniha silná.

Josef Rauvolf