Záludně přimhouřené oči malé šelmičky na úvodní ilustraci Petry Josefíny Stibitzové skrývají záblesk tajemství či předzvěst nějakého neštěstí, přestože se zvíře celkem nevinně souká z hustého trsu přívětivě vypadajících cizokrajných květin. Skutečně, zostřený kontrast slasti a bolesti se stane tenkou linií – vlezle pištícím hororovým tónem slyšeným na pozadí většiny příběhů Milady Mašinové.

  Mladá autorka, studentka katedry scnáristiky FAMU, jako by se už od dob práce na komiksu Mor I a Mor II stále hlouběji navrtávala do sedimentu všemožných křivd a bolestivých osudů. Může se nám zdát, že se zasněně díváme zpět do vlastního dětství, ale tentokrát jej vidíme nově – poskvrněným dospěláckým pohledem, který slabému jedinci otevřeně říká, že se bude se životem muset nadosmrti prát, že jím bude neúprosně lynčován.

  Mašinová ve svých povídkách buduje svět neustálých konfliktů dětské bezstarostnosti a adolescentní deziluze, luxusu a bídy, nevinnosti a zvrhlé chlípnosti. Ilustrátorka Stibitzová jí v tom vhodně sekunduje – popisně pojatý výtvarný projev omezila na studeně zelenou, černou a šedou škálu kontur a valérů. Drží se textové předlohy až do překvapivých detailů. Ilustrace vsazené do oválu občas působí křehce a něžně jako ornament na porcelánovém servisu, i když z toho vždy prosvítá aura něčeho strašidelného.  Ve zvláštně ahistorickém čase jezdí současně bryčky i vlaky, u moci jsou prezidenti i králové. Krajina je povědomě městsky šedivá i zvláštně exotická, prodchnutá vůní citrusů a moře. 

  V úderné pětici krátkých povídek se čtenář rychle seznámí s autorčiným stylově soudržným vyprávěním – její stroze věcný popis dění v lunaparku brzy rozmetá netečné konstatování smrti a „puchu vyhřezlého mozku“ – a tak to bude neustále. Mašinová na scénu uvrhne postavičku, už tak zuboženou, aby z ní ždímala duši zaživa.

  Vyprávění je plné třpytu pohádkových aluzí gradujících temně hororovým závěrem. Cizím přičiněním očerněné duše se již svého prokletí nezbaví. Typicky se objevuje model slabého bezradného dítěte, jehož ze světa fantazie a ideálů neodvratitelně vytrhává dospívání. Přerod ubohé nešikovné bytosti v dospělého člověka je traumatizující. Opouštění dětství odhaluje neurčité zranitelné období, kdy jedinec chvíli váhá, ale nakonec se stejně přiklání k problematickému modelu odkoukanému od rodičů.

  Když to člověk čte, má skoro touhu do děje vstoupit a zasáhnout –  nebohou bytost vyprostit z kontextu tak příšerných okolností, ale nejde to – jde pouze otáčet stránky se strachem, co ztrápeného aktéra ještě potká. Postavy však svým nalinkovaným osudem prochází celkem odvážně, bez zbytečného křiku, zoufání a naříkání. Dokonce i jejich pláč je tak nějak hororově neemocionální.

  Projdeme-li drsnou kadencí počátečních příběhů, už jsme připraveni vstoupit do posledního, textem i nábojem nejhutnějšího úseku. Rozsáhlá povídka „Kočky“ vznikla jako bakalářská práce Milady Mašinové na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Po chvíli čtení už začínáme tušit, že se děj ponese v podobně ponurém duchu. Hlavní aktéři jsou opět koupáni v rozličných bolestech světa – trápí je absence přijímaných i darovaných citů, mrazivá opuštěnost a nejistý vstup do světa dospělých, snaží se vymanit ze sevření nepříznivého osudu. Ano, v příběhu je možné nenápadně pootočit kolem štěstěny, ale jen zdánlivě. Ve chvíli, kdy slečna Réva prochází noblesní vilovou čtvrtí, kde hledá vysněnou budoucnost, pohledem zavadí o název vily „Usher“. Vnímavý pozorovatel v tu chvíli pravděpodobně zaujme podezření, že z čeho čiší Poe, to nemůže dobře dopadnout, ovšem autorka děj rozvíjí obávaným směrem.

  Některé poeovské rysy jsou v povídce Kočky téměř identické - podobnost zoufalého duševního i fyzického stavu mladého Antona s posledním pánem rodu Usherů – mrtvolný vzhled postavy, úzkost, prokleté místo, apokalyptické mizení života v ničivých vodách.

  Tušení, že Mašinová hojně čerpá z literatury devatenáctého století, autorka v textu sama podněcuje více či méně viditelnými narážkami. Zřejmě nebude náhodou, že dospívající chlapec Anton čte „Mrtvou milenku“. Zastřeni žánrově tendenčním stínem už snad ani nemůžeme předpojatě neodhalovat odkaz k dílu představitele francouzského romantismu Théophile Gautiera. Mašinová nás postupně učí bát se všeho, co se kde šustne. Romanticko – hororový spád ale v jejím podání vzbuzuje strach ještě jiné a mnohem zhoubnější kategorie – smrtelnou úzkost ze života bez lásky, ze ztráty objektu touhy. Prožívání autorkou nastolených důsledků různých pochybení a zla spolu s fiktivními postavami však může vpustit paprsek poznání do temnot našich vlastních životů, které jsou naštěstí alespoň částečně ovlivnitelné.