Ips typographus – důvěrněji „Ipsík“ je vzdělaný lýkožrout smrkový

/ Kateřina Malotínová

Předškoláci budou jistě dobře motivování, aby se co nejrychleji naučili číst jako premiant Ipsík a byli tak schopni rozluštit, co napsal na tabuli. Novopečení čtenáři si zase procvičí propojování jednoduchého pohádkového příběhu a možná se tázavě pozastaví nad žánrově poněkud atypickou poznámkou na místě v jiných knihách patřícím doslovu.
Předškoláci budou jistě dobře motivování, aby se co nejrychleji naučili číst jako premiant Ipsík a byli tak schopni rozluštit, co napsal na tabuli. Novopečení čtenáři si zase procvičí propojování jednoduchého pohádkového příběhu a možná se tázavě pozastaví nad žánrově poněkud atypickou poznámkou na místě v jiných knihách patřícím doslovu.

Někdo na toulkách přírodou pohledem fixuje horizont, jiný se propadá z pomyslné výšky letadel – ostrůvky mechu se mu proměňují v hustý les, louže v jezera, kamínky ve skály. Takový člověk už se jistě pohroužil do titěrného hmyzího světa a najednou začal rozeznávat jeho důmyslnou infrastrukturu.

Možná také v zápalu poznávání odloupnul drolící se kůru stromu a podivoval se tajemným klikyhákům vychroupaným dřevokazným škůdcem.

Aneta Františka Holasová je snad první osobou na světě, která tuto ekologicky konfliktní zvláštnost pohádkově vysvětlila a dokonce ji dešifrovala jako špatně čitelné vzkazy hmyzích kronikářů.  

Ips typographus – důvěrněji „Ipsík“ je vzdělaný lýkožrout smrkový. Zprvu lehce strašidelný tvor s anténovitými tykadly nevtíravě vzbuzuje soucit a posléze i sympatie.

Hned na druhé stránce ho z poklidného života na vrcholu smrku vytrhne požár způsobený „uličníkem se sirkami“. Není však třeba se bát - autorka nad Ipsíkem drží mateřsky ochrannou ruku a vytáhne ho z dvojího nebezpečí smrti. Dětem se jistě uleví, že jeho ohořelá nožička dlouho nebude bolet, ba že se dokonce stane užitečnou psací pomůckou. Brouček putuje mezi lidi a začíná se velice rychle antropomorfizovat – nakukuje klíčovou dirkou do třídy, kde se děti učí čtení a psaní, dovednost si hladce osvojuje, dostává vysvědčení, prožívá prázdniny, ctí lidské hodnoty i režim. A protože „být jediný, kdo něco umí, není žádná zábava“, Ipsík naučí číst a psát celou kolonii larev - proškolí nové zapisovatele lýkožroutí historie a poté téměř „mesiášsky“ zmizí.

Potenciální zabiják strakapoud je popisován jako „velký a krásný“ – nepřímo tak zvěstuje příznivé rozuzlení. Zasloužilý lýkožroutí obroditel se vysmekne svému únosci ze zobáku a měkce dopadne do jehličí nového smrkového domova, kde opět začne spokojeně přežvykovat lýko.

Popisné, zemitě hnědé ilustrace téměř vonící hlínou a dřevem precizně sledují pochopitelně a stručně psaný text, není-li tomu naopak. Obě složky totiž čtenáře dějem příběhu provází stejně spolehlivě. Některé schematičtěji pojaté kresby ale doplňuje větší počet obrázků překypujících pozoruhodnými detaily, v nichž se dá dlouho šmejdit očima a pokaždé objevit něco nového.  

Předškoláci budou jistě dobře motivování, aby se co nejrychleji naučili číst jako premiant Ipsík a byli tak schopni rozluštit, co napsal na tabuli. Novopečení čtenáři si zase procvičí propojování jednoduchého pohádkového příběhu a možná se tázavě pozastaví nad žánrově poněkud atypickou poznámkou na místě v jiných knihách patřícím doslovu.

Nečekaný zlom pokojně šťastného konce totiž způsobí připojený poučný text bez obalu vysvětlující, že lýkožrout je obávaný škůdce, protože narušováním ochranných vrstev stromů může způsobit jejich úhyn.

Rovněž je demytizována důležitost hmyzího typografického rejdění pod kůrou, protože se ve skutečnosti dorozumívají feromony. V rámci pravdivého odhalení je ve zvětšeném měřítku ilustrace znázorněna nelichotivá podoba, kterou Ips typographus nosí. Detekovaný jedinec je současně na stránce zmenšen do své skutečné miniaturní velikosti a pohádky je už úplný konec.

Má to podobný účinek, jako když běžící filmové titulky rozostří líbivou fikci, nebo se nám připomene opouštění bezstarostného předškolního období a vstup do říše písmen, číslic a nechápavého údivu.

Aneta Františka Holasová se díky Ipsíkovi zajímavým způsobem odlepila od medovosti včelařícího Lumíra, postavičky jejího tři roky starého knižního debutu, aniž by opustila podprahově instruktivní charakter textu.

Vyřčení skutečnosti, že si lýkožrouti pod kůrou spokojeně prožírají písmenka, a přitom nevědomky ničí lesy, lze vlastně mentorsky uplatnit – mít z něčeho prospěch ještě neznamená, že to přinese dobro všem zúčastněným, protože čeho je nad míru, to zkrátka škodí. 

Další články

Ke Knižnímu pólu, literárnímu týdeníku, který literární publicista a redaktor chystá pro Český rozhlas, tentokrát dorazila kniha jihokorejské autorky, emailový román, ecovská detektivka z Izraele a nakonec eseje o lidské psychice.
Recenze

Knižní pól Zdenko Pavelky

Ke Knižnímu pólu, literárnímu týdeníku, který literární publicista a redaktor chystá pro Český rozhlas, tentokrát dorazila kniha jihokorejské autorky, emailový román, ecovská detektivka z Izraele a nakonec eseje o lidské psychice.
 | Zdenko Pavelka
Známe kočičí rozmary – jejich přívětivé lísání i náhlé seknutí drápem, nečekaný útok ostrých šavliček vytasených z hebkého kožíšku. Nebo překvapivé zmizení přesně poté, co si nás k sobě citově dokonale připoutaly.
Recenze

Kočky a jiné příběhy o strachu Milady Mašinové

Známe kočičí rozmary – jejich přívětivé lísání i náhlé seknutí drápem, nečekaný útok ostrých šavliček vytasených z hebkého kožíšku. Nebo překvapivé zmizení přesně poté, co si nás k sobě citově dokonale připoutaly.
 | Kateřina Malotínová
V pravidelném týdeníku, připravovaném pro Český rozhlas3 - Vltavu tentokrát o městech, která utvářela starověký svět, o stře(d)tu světa, ale také příručka o přežití člověka v drsné přírodě, Janis Joplin a země, spatřené Stanislavem Komárkem.
Recenze

Knižní pól Zdenko Pavelky

V pravidelném týdeníku, připravovaném pro Český rozhlas3 - Vltavu tentokrát o městech, která utvářela starověký svět, o stře(d)tu světa, ale také příručka o přežití člověka v drsné přírodě, Janis Joplin a země, spatřené Stanislavem Komárkem.
 | Zdenko Pavelka