Ke kvalitám Milotových textů, k ostrosti kritického pohledu jistě přispívala vedle jeho erudice bohemisty a anglisty i vlastní literární praxe, byl autorem povídkových souborů, románu, ale také básní, přičemž se klonil spíše k experimentální linii, jak ji v próze nadnesl francouzský "nový román" 60. a 70. let, v poesii pak byl inspirován experimentální "konkrétní" poesií, tak, jak se jí u nás věnovali například Jiří Kolář, Josef Hiršal či Emil Juliš – znal tak literární proces více než důvěrně, i z "druhé strany", mohl tak lépe pronikat pod povrch, oddělovat zrno od plev.

O kom a o čem tedy Karel Milota (1937-2002), manžel prozaičky Daniely Hodrové, psal? Kniha, čítající téměř osm set stránek, je řazena chronologicky, čteme tak jeho ročníkové práce z dob studia, z nichž ta, zkoumající možný vliv Apollinairova Pásma na Wolkerův Svatý Kopeček může zajímat nejen literární vědce, ale i studenty, ty jistě především.

Následuje dlouhá řada kritik, polemik, článků, studií či doslovů, zvláště zpětně je tak zajímavé sledovat, jak se Milota stavěl jak k řemeslu kritika, tak to, jaké autory si vybíral – rozsah je přitom skutečně zajímavý. Vedle sebe tak ve Vzorci řeči najdeme jak Karla Havlíčka Borovského, tak Milana Nápravníka, Sergeje Jesenina a Georga Trakla, Ivana Wernische a Saltykova-Ščedrina, přičemž ke každému z mnoha autorů, jimž se Milota věnuje, přistupuje tak říkajíc nahý, bez předem vyfabrikovaných pohledů. Celá kapitola je věnována "systémové poezii", tedy poezii experimentální, Ladislavu Novákovi, Jiřímu Kolářovi a dalším, Milota si ovšem zároveň klade teoretické otázky, na které se snaží hledat odpovědi.

Další dvě kapitoly jsou věnovány severočeským autorům, mosteckému básníkovi Emilu Julišovi, stále bohužel ne zcela doceněnému, který ve své tvorbě prošel několika obdobími, od experimentálních textů až k tíživé výpovědi o proměnách Podkrušnohoří, a ústeckému Vladimíru Páralovi, přičemž jak chválí Páralovy starší texty, tak kritizuje jeho novější, ponormalizační prózy.

Samostatná kapitola je věnována textům Milady Součkové, objevné jsou Milotovy texty o hudbě, například o tak populární "Rybovce", stejně jako texty příležitostné a články, které psával pro polistopadovou Knihovničku Literárních novin.

Závažnou kapitolou pak je nikdy nevydaná studie Vzorec řeči, zkoumající experimentální tvorbu nejdřív teoreticky, kdy ji definuje, vymezuje v ní různé tendence, popisuje textové programy a posléze to vše aplikuje na tvorbu již zmíněných autor, tedy Emila Juliše a Vladimíra Párala. Díky Milotově spisovatelské průpravě se pak jedná o čtivý, srozumitelný text, žádné zaumnosti. Takové jsou ale – naštěstí – všechny jeho články v souboru, jenž si rozhodně zaslouží pozornost.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista