Knižní pól 12. 11. 2016

Postupně jsem vám v tomto výběru už doporučoval řadu knížek o Rusku a Vladimiru Putinovi zvláště, ale tentokrát začnu na západní polokouli. Pohled na politiku Spojených států je neméně zajímavý a svědectví z první ruky jsou nejlepší prevencí proti nejrůznějším spikleneckým teoriím. A hlavně: ukazují naprosto jiný, mnohem zodpovědnější přístup k politice, než ho známe z Česka. Nic na tom nezmění ani čerstvý výsledek prezidentských voleb a jeho komentáře. Americká politika je vrcholně pragmatická záležitost a jednotliví aktéři ji mohou ovlivňovat jen do určité míry. To zmenšuje případné škody, ale také úspěchy jsou méně viditelné. Na příkladu Jimmyho Cartera s nezaslouženou pověstí jednoho z nejslabších prezidentů to demonstruje jeho tehdejší bezpečnostní poradce Zbigniew Brezinski větou: Kdyby George Bush mladší nebo Barack Obama měli za svá funkční období alespoň z půlky takovou bilanci, všichni by hovořili o nesmírném úspěchu.

Loni založené brněnské nakladatelství CERAC Publishing vydalo po příběhu sportovce a vynálezce Ladislava Kořána Mukl 010806 teprve svou druhou knihu. Ta však stojí za mimořádnou zmínku, protože vypráví o jedné z klíčových postav americké zahraniční politiky posledních padesáti let. Jmenuje se jednoduše Zbig s podtitulem Strategie a státnické umění Zbigniewa Brzezinského. Sestavil ji jeho kolega z Kolumbijské univerzity a rovněž ze státní administrativy Charles Gati, přispěli do ní kolegové z branže, z nich asi nejznámější je Francis Fukuyama. Brzezinskému vyšli v českých překladech zatím jen tři knihy a také si Brzezinski na rozdíl od svého politického rivala Kissingera nebuduje svými pamětmi alibistické pomníky. Což je možná škoda, protože Brzezinského názory jsou přímočařejší a jasnější.

Jedním z nejzajímavějších svědectví je v knize Zbig výtah ze sovětsko-americké konference v Moskvě na podzim roku 1989, které podal tehdejší americký zapisovatel celého jednání Marin Strmecki. Z dnešního pohledu je ale zajímavější Brzezinského komentář americké politiky vůči Číně. Poslechněte si tohle Brzezinského přímočaře lakonické shrnutí:

Zahraniční politiku nemůžete ospravedlňovat tím, že z ní budete mít dobrý pocit, ale jen na základě výsledků a jejich hmatatelných důsledků. Může nastat situace, kdy se poškození vztahů s jinými zeměmi kvůli našemu trvání na lidských právech ukáže jako kontraproduktivní, přičemž lidskoprávní bilance se zlepší jen okrajově, protože máme jen omezené páky, jak naše představy vynutit. Takové bylo dilema Spojených států na náměstí Nebeského klidu. Cena za rezervovaný postoj byla brutální, ale získali jsme za to zlepšené vztahy s Čínou. Měl by náš případný tlak nějakou šanci změnit úděl těch studentů nebo dokonce povahu čínského politického systému? Odpověď zní, že asi ne. Stály přátelštější vztahy s Čínou za to? Pravděpodobně ano. Vždy záleží na kontextu.

Z knihy o Zbigniewu Brzezinském se dají vyčíst tři hlavní zásady pro politiku a vlastně i pro život: zaprvé nemít strach, zadruhé dokázat přiznat omyl, zatřetí respektovat skutečnost.

Pohled do zákulisí americké a potažmo světové politiky v knize Zbig s podtitulem Strategie a státnické umění Zbigniewa Brzezinského přeložil Pavel Dufek.

Další kniha podobného významu se jmenuje Služba a podtitul nese Paměti ministra obrany ve válce. Ano, slyšíte dobře, a nejde o druhou světovou, ani o Vietnam. Robert Gates byl americkým ministrem obrany docela nedávno, od prosince 2006 do července 2011. Byl prvním ministrem obrany, kterého povolal konzervativní prezident – ten proto, aby mu pomohl s průšvihem v Iráku – a zároveň zůstal ve funkci po vystřídání prezidentem z Demokratické strany – protože ten nevěděl pro tuhle těžkou funkci o nikom lepším. A právě Zbigniew Brzezinski, odpůrce vpádu do Iráku, psal o Gatesovi v roce 2007 jako o nejvlivnějším muži roku.

Na Gatesových pamětech překvapí především vojácky téměř neuvěřitelný postoj – Gates totiž přiznává, že pro odchod z vrcholné politiky se rozhodl především proto, že empatie s vojáky a jejich rodinami už mu začínala bránit v dobrém výkonu funkce. Ale pro ctitele akčních a napínavých historek je v Gatesových vzpomínkách také dost špeků. Například sice stručný, zato velmi racionální pohled na úniky ze serverů Pentagonu a ministerstva zahraničí na WikiLeaks. Gates nemoralizuje a neodsuzuje četaře Charlese Maninga. Je rozhořčený, že to systém umožnil. A doslova špekem je líčení operace, v níž americké komando zlikvidovalo v roce 2011 Usámu bin Ládina. Americká špička včetně prezidenta ji sledovala společně v přímém přenosu, ale mnohem zajímavější je, že Gates tuhle akci zasazuje do souvislostí. Připomíná podobné akce, zejména Orlí dráp, která měla v roce 1980 osvobodit Američany zadržované v Íránu a jejíž neúspěch znamenal pro prezidenta Cartera zřejmě nejvýraznější handicap v obhajobě mandátu proti Ronaldu Reaganovi. Gates oceňuje Obamu za to, že riskoval podobně jako Carter, a uzavírá: …úspěch byl výsledkem rozhodnutí přijatých a investic vynaložených v uplynulých třech desetiletích. Ponaučení, které jsme si vzali z katastrofy v Íránu v roce 1980, vedlo k založení spojeného velení zvláštních operací a k vývoji výcvikových metod, které byly oporou našeho úspěchu v Abbottábádu. A k tomu Gates přiznává, že v tomhle vývoji měl jako zástupce ředitele CIA prsty už v polovině osmdesátých let. Je to dobrá zpráva. Podle ní totiž Amerika není závislá na jednom člověku, o kterém se zrovna nejvíc mluví. Její systém je vůči jednotlivým chybám odolnější a možná má pojetí moci a dějin například už zmíněné Číny blíž, než to na první pohled vypadá.

Vzpomínky někdejšího ministra obrany Spojených států Roberta Gatese Služba vydalo nakladatelství Host v překladu Radovana Baroše.

Ovšem Rusko nevynechám. Nakladatelství Pistorius & Olšanská vydalo jednu z nejpozoruhodnějších knih o současném Rusku. Jmenuje se Všichni muži Kremlu a napsal ji všestranný a oceňovaný novinář Michail Zygar.

Všichni muži Kremlu je zatím nejdůkladnějším souborem informací i interpretací, co se v Rusku děje a proč. Vladimira Putina zachycuje postupně, jak se v úřadu proměňoval a jací lidé pro něj a proč pracovali, i proč skončili, protože ti ho také ovlivňovali a jeho prostřednictvím naplňovali své představy a cíle. Také píše o tom, jak Putina ovlivnili politici jako Blair či Bush a proč je dnes Putin přesvědčen, že Západu jde jen o pokoření Ruska. Zygar v závěru vysvětluje: Současný obraz Putina jakožto hrozivého ruského cara si vymysleli jiní, nejednou bez jeho přispění. Postarala se o to jak jeho svita, tak západní partneři a vlastně i novináři. Na nejznámější fotografii vypadá Putin jako nadutý imperátor, málem jako „válčící vladař světa“. Jenže to není Putin osobně, to je titulní fotografie magazínu Time, který ho v roce 2007 označil za nejmocnějšího muže světa.

Knihu Michaila Zygara Všichni muži Kremlu přeložil Libor Dvořák.

Ale i na českého politika a české dějiny mi dnes zbývá trochu času. Nakladatelství Argo vydalo v překladu Heleny Beguivinové velkou a mimořádnou monografii francouzského historika Antoina Marèse Edvard Beneš. Od slávy k propasti, s podtitulem Drama mezi Hitlerem a Stalinem.

Dovolím si říct: Konečně! Konečně v Česku vychází hodnocení Edvarda Beneše bez příchutí domácích ideologických a jiných vazeb. Antoine Marès si dal záležet, aby nespadl do nejrůznějších pastí, které Benešovo složité působení ve složitých situacích provází. Je důkladný v podrobnostech, ale umí být i pěkně sžíravý, když poznamenává, že Husovo „Pravda vítězí“ se jaksi podivuhodně promítá do přesvědčení českých prezidentů, že mají vždycky pravdu. Pro milovníky nejrůznějších paradoxů pak připomínám, že na začátku dnešního povídání zmiňovaný Zbigniew Brzezinski, o jehož podílu na efektivní politice USA vůči Sovětskému svazu se nedá pochybovat, se v roce 1955 oženil s neteří Edvarda Beneše Emilií Annou Benešovou.