D. Ž. Bor – Jiří Veselský: Držme se!

Vzájemná korespondence z let 1998–2004

Vzájemná korespondence hermetika, vizionáře, spisovatele, svérázného hudebníka, výtvarníka, restaurátora knižních vazeb a nakladatele Vladislava Zadrobílka (1932–2010), publikujícího většinou pod jménem D. Ž. Bor, s básníkem Jiřím Veselským (1933–2004), „ostravským Rimbaudem“ i „geniální vší české literatury“,[1] se započala zkraje roku 1998. Vladislav Zadrobílek tehdy požádal Jiřího Veselského o báseň do právě vydávaného sborníku Pocta Františku Antonínu hraběti Šporkovi, významnému mecenáši barokní kultury v Čechách. Zadrobílek i Veselský totiž v minulosti nezávisle na sobě pobývali na Šporkově panství v Kuksu (JV) a v Choustníkově Hradišti (VZ) a získali tak k legendární postavě „FAGVSe“ silný citový vztah.

Čilá, chvílemi vášnivá a srdceryvná korespondenční výměna, již hrabě Špork in memoriam zapříčinil, trvala až do Veselského smrti v roce 2004. Suma textů, která tak vznikla a kterou předkládáme, je v mnohém výjimečná.

V době vzniku této korespondence (1998–2004) už i v české společnosti jednoznačně vévodí nové komunikační technologie – e-maily a SMS, nepočítáme-li v to telefonování. Klasické dopisy se sepisují se slavnostním pocitem starobylosti tohoto aktu a nikoliv z praktických důvodů. Mezi literáty se dopisy zajisté objevují i dnes, ale málokdy jsou na ně pisatelé a adresáti odkázáni jako na jediný možný způsob komunikace, takřka bez možnosti doplnit ji ještě jinou formou kontaktu, jako tomu bylo v případě Jiřího Veselského. Ten nejenže nepoužíval počítač – o internetu už vůbec nemůže být řeči –, ale neměl k dispozici dokonce ani telefon. Pošta tedy pro něj byla (vedle osobních návštěv) jediným pojítkem se světem, obzvláště vzývaným v době, kdy už pro nemoc nemohl opouštět svůj kyjovský domek, později ani lůžko. Veselský přitom nebyl žádný samotář, společnost lidí nutně potřeboval – o to hůř snášel svou nepohyblivost, své vyřazení ze společnosti. Vladislav Zadrobílek Jiřího Veselského navštěvovat nemohl (učinil tak všehovšudy dvakrát – v květnu 2000 a pak v roce 2003 na Veselského sedmdesátiny) – jednak pro velkou geografickou vzdálenost a svou pracovní vytíženost, jednak pro vlastní zdravotní problémy; to, že je v dopisech nereflektoval tolik jako Veselský, neznamená, že byly méně závažné.

Vzájemná korespondence je od samého počátku nebývale otevřená – Zadrobílek a Veselský se totiž důvěrně znali z mládí, v padesátých letech spolu po jistý čas dokonce sdíleli bydlení v ostravské ubytovně. V dopisech se proto někdy pokoušejí časovou proluku, během níž se navzájem ztratili z dohledu, zaplnit, dovyprávět si, co vlastně celou tu dobu dělali, ale také společně vzpomínají na situace a kamarády „ostravské“. Tím se korespondence spontánně obohacuje o informace faktografického i memoárového charakteru, jaké si staří, ale ani noví známí většinou nemají potřebu sdělovat – buď jsou pro ně příliš samozřejmé, anebo je ani vlastně znát nepotřebují.

Knihu lze číst také jako upřímnou výpověď o dvou protichůdných způsobech existence i vlastní tvůrčí práce, a to jak historické, tak básnické či beletristické – oba se zabývali obojím; Zadrobílek Veselskému podrobně referuje nejen o chodu svého nakladatelství, o jeho záměrech a potížích, ale i o svém tvůrčím zápasu s Meyrinkem, Březinou, Šporkem a dalšími, vypráví o svých vizích, excerpcích materiálu i pochybnostech.

Veselský se v té době zabývá svým celoživotním tématem – středověkými herezemi. Píše také pro týdeník Nové knihy eseje na různá témata, podnícená např. knihou, zadanou k recenzi. Připomínka Kuksu a Šporků, jíž Veselský okamžitě propadne a začne se tímto tématem po letech znovu do hloubky zaobírat, ho dokonce pobídne k pokusu napsat šporkovský historický román. Ihned si začne shánět podklady, a tak můžeme sledovat jeho nevídanou pozornost k sebemenšímu detailu a úzkostlivou snahu o historickou věrnost, ale i fascinující budování teorií, založených na těch nejtitěrnějších, avšak dokonale doložených maličkostech – kdo kdy kde koho mohl potkat, o čem slyšet, co koho mohlo v té či oné souvislosti napadnout či ovlivnit… S postupující nemocí Veselský z plánovaného románu slevuje na text, který provizorně nazývá „Jak bych psal prózu o Šporkovi“ či „Šporkovský pel-mel“. Aniž si to uvědomuje, šporkovský román, resp. román o šporkovském románu vlastně píše – právě v těchto dopisech. Román bezděčně vypointovaný dokonce hned v několika rovinách… Tento vpravdě postmoderní čin kontrastuje s Veselského vášnivým hartusením na postmoderní umělce a postmodernu jako takovou.

Tím se ovšem náhledy do tvůrčích kuchyní obou osobností zdaleka nevyčerpávají, na straně Jiřího Veselského se odehrává také zvláštní zápas s Dítětem andělů, březinovskou monografií D. Ž. Bora (Vladislava Zadrobílka), jejímuž komplikovanému zrodu a vydání přihlížíme nejprve v Zadrobílkových dopisech. Jsme svědky, jak se Jiří Veselský těžce vyrovnává s březinovským básnickým naturelem (ukazuje se, že Březina je se svými vesmírnými vizemi pro Veselského nejen protikladně založeným básnickým typem, ale typem přímo iritujícím), na druhé straně se velmi trápí Březinovým vztahem k Emilii Lakomé (zejména s předpokládanou platoničností tohoto vztahu), vrací se také k Březinově obratu v názorech na politiku. Podobně problematický je pro Veselského i Meyrink, o němž Zadrobílek napsal knihu a několik statí. Zejména prostřednictvím těchto dvou autorů (ale i jednotlivých esejí v Zadrobílkově revui Logos) dochází v korespondenci vlastně i k permanentní zdvořilé polemice.

V závěru korespondence se Veselský pokouší Zadrobílkovi vylíčit i způsob psaní a „vypilovávání“ své vlastní poezie, dokonce s konkrétními ukázkami až fyzického zápasu o rytmus, zápasu s jednotlivými verši a slabikami. Také toto svědectví závažným způsobem přesahuje „zprávu o poetice jednoho básníka“.

Dopisy vedle toho reflektují rovněž aktuální kulturní, literární a částečně i společenské dění – poskytují tedy vzácně kompaktní obraz doby. Nejpůsobivější však na této korespondenci je její lidský rozměr – přestože se oba pisatelé po letech navzájem „znovuobjevují“, v návaznosti na staré přátelství si píší mimořádně vřele, upřímně a otevřeně, aniž by se ovšem vzdávali noblesy a jazykové vytříbenosti. Tím choulostivějším, labilnějším z dvojice se jeví básník Jiří Veselský – mimo všechny možné neduhy tělesné si v dopisech stěžuje na maniodepresivitu a jistě právem – jeho děsivé propady do depresivního negativismu a zoufalství, a naproti tomu vzmachy spojené s překotnou mentální aktivitou jsou provázeny poryvy silných, často negativních emocí (vzteku, úzkosti, sebelítosti), zřetelných hlavně z písma i z přemíry vykřičníků, verzálek a podtržení.

Jak jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, není lehké delší dobu pobývat dokonce ani s jeho rukopisem. Veselský dovede žárlit na plevel, je schopen se hodiny vztekat a trýznit hrůzou z myši, dokáže se bezmezně litovat, snažit se o citové vydírání; své dětinské pokusy o manipulaci nijak nereflektuje, tudíž se za ně ani nestydí a bez zábran je ventiluje v dopisech.

Stejně přesvědčivě dokáže být milý, dětsky důvěřivý a bezprostřední, ba i soucitný. Střídání nálad u Veselského (a tím i zlepšování/zhoršování jeho aktuálního zdravotního stavu) evidentně souvisí s četností a kvalitou jeho kontaktů s lidmi, a to nejen jím preferovanými „dívčinkami“ – stěžejní pro něj byly (alespoň v době, kdy tato korespondence vznikala) kontakty s přáteli. Zadrobílkův nadhled nad Veselského výkyvy, jeho velkorysost a upřímný lidský zájem dodávají sílu nejen adresátovi, ale též nám, svědkům náhodně přihlížejícím. Oba „hrdinové“ hrají o čas, potřebují ještě cosi dokončit, stihnout, naplnit své vlastní úmysly, možná ty vůbec nejdůležitější v životě. Jejich prohry a částečná vítězství „ducha nad hmotou“ mají pod hlasitě tikajícími hodinami vpravdě existenciální rozměr, upínají se k práci, k svému poslání jako k tomu, co je drží a má držet při životě. Navzájem se v tom podporují a Zadrobílkovo heslo „Držme se!“ se postupně z nevinného pozdravu vyvine v srdceryvné úpění, v bojový pokřik, v modlitbu, v magické zaklínadlo.

Jiří Veselský je bytostným heretikem – téměř ve všem: od vztahu k jídlu přes vztah k vlastnímu tělu, k ženám, až po vztahy k poezii, k Bohu a ideologiím. Má spíše sklony nastavovat si pravidla vlastní. Jeho ohromující inteligence, paměť, erudovanost, schopnost analýzy, schopnosti básnické, a zřejmě i jistý osobní šarm mu příliš nepomáhají žít, určitě mu však pomáhají působivě se vyjadřovat: v dopisech maně podává strhující, drásavé, dojemné a na každý pád poučné svědectví o stáří, nemoci, samotě, o silné vůli, o strachu ze smrti a vyrovnávání se s ní, a také o ne úplně šťastném způsobu srovnávání se s dosavadním životem.

Přestože lidský příběh, zabudovaný v této korespondenci, nevyhnutelně spěje k předem známému konci, k smrti Jiřího Veselského, je to příběh velice napínavý, plný nečekaných zvratů a v určitém smyslu dokonce se „šťastným“ koncem – duše trýzněná sama sebou (a neméně též celoživotně přehlíženým tělem) najednou jako by – v posledních měsících před smrtí – nečekaně dostala milost a našla mír. I ten, pro koho je Jiří Veselský (ať už jako básník či jako člověk) jen těžko akceptovatelný, je náhle proti své vůli dojat a nedokáže najednou tuto nejednoznačnou bytost „odložit ad acta“ – je nucen ho přijmout, vzít na vědomí, přemýšlet o něm a také o sobě. (To je přesně ten efekt, o nějž přece usilují největší tvůrci krásné literatury všech dob!)

Se stářím, nemocí, bolestí a přísně vyměřeným časem se potýká i o rok starší Vladislav Zadrobílek, ale jde na to z téměř opačného konce – stáří, nemoc a ubývání fyzických sil ho pochopitelně rovněž obtěžují a naplňují obavami, uvědomuje si ale i protiváhu toho všeho – jakousi novou sílu a „mocnost“ jiného druhu, kterou dříve neměl a která mu teprve nyní umožňuje domyslet, dopsat, dotvořit určité věci jiným, lepším způsobem. Dopisy Vladislava Zadrobílka Jiřímu Veselskému jsou kromě jiného působivým svědectvím o nezištném přátelství, nadhledu a velkorysosti, k jaké má v životě jen málokdo šanci (a vůli) dorůst.

Božena Správcová + Michal Jareš