Na obálce prvního čísla letošního roku trčí atraktivní titulek: Murakamiho skryté tváře. A hned vevnitř nacházíme tohle vyznání jednoho literárně činného běžce:

Milý pane Murakami,

napsal jste knihu Haširu koto ni cuite kataru toki ni boku no kataru koto, přeloženou do češtiny pod názvem O čem mluvím, když mluvím o běhání. Dostal jsem ji od kamaráda a začal číst spíš proto, že to byl dárek. Nakonec mě velmi překvapilo, jak mohou být pocity běžců na dlouhou trať podobné — běhám totiž sám a o běhání moc nemluvím, nemám ani s kým. Moji blízcí většinou neběhají a připadá jim vůbec divné, že běhám já, natož aby poslouchali, co o tom říkám. A tak Vám píšu.

Běh je skutečně divný, Vy sám se o tom zmiňujete, a tak mohu jen potvrdit, že začít s osamělým během znamená nejprve ztratit jistý ostych, nebo spíš prostě počítat s tím, že se lidé na člověka budou dívat jako na podivína. To jsem zvládl snadno, mám s tím zkušenosti i z jiných oblastí.

Kromě toho ale nový Host přináší třeba i: komentář Jana Šulce Ubývání světa, spisovatel Václav Kahuda prozrazuje v odpovědi na otázku Na čem pracujete?, že porodil černou planetu, k Murakamimu se vrací článek o interpretacích jeho díla Slavojem Žižekem a v oddílu Beletrie najde čtenář nový text Veroniky Bendové, autorky úspěšného debutu  Nonstop Eufrat.