Čtenář se postupně ocitá v Leningradu, Cincinnati i na baltském pobřeží nedaleko Rigy, aby se na konci cesty ocitl v Jeruzalémě. Knihu otevírá humoristické vyprávění o Moškovi Veselém, který se jedné noci rozhodne, že si ze svého štetlu odskočí do svatého města poprosit Boha o nové kalhoty. Toho ihned využijí jeho sousedé a začnou mu diktovat prosby pro Hospodina: Šimon Křivý by byl rád rovný, Rivka touží po ženichovi a Boruch sní o slanečkovi a o nových zubech, kterými by ho jedl. Prosby se brzy začnou plnit, ale Moško se už nikdy nevrátí. Ve štetlu zůstane jeho žena Nesja Smutná, která na něj bude celý život marně čekat.

Při četbě knihy se vybavují obrazy Marca Chagalla, u něhož ruská vesnice a židovský štetl existují bok po boku. Ne náhodou pařížský deník Le Monde po vydání francouzské verze románu napsal: „Kniha bratrů Šargorodských Jeruzalémské sny — to je Chagallův obraz zarámovaný Laurelem a Hardym.“

Druhou linii románu, neméně vtipnou, ale už prodchnutou melancholií, tvoří vyprávění Moškova vnuka. Také on se jedné noci — asi o sto let později — probudí a rozhodne se vydat do Jeruzaléma. Udělá to poté, co za ním Moško jedné noci přijede na oslíku do jeho leningradského bytu, kde spolu pijí a filozofují o životě. Vypravěč chce zjistit, proč se dědeček nevrátil. Neméně ho zajímá, jak to dělal, že byl celý život veselý. Koupí si jednosměrnou letenku a do kolonky účel cesty napíše „hledání sebe sama“. A jak to v románech bývá, toto hledání se neobejde bez vtipných příhod a neočekávaných setkání. Jedním z nich je setkání s trumpetistou z Cincinnati.

Nehledě na osobité reálie jsou příběhy bratrů Šargorodských vesměs nadčasové a srozumitelné čtenářům po celém světě. Je to dáno mimo jiné tím, že se Lev (1934) a Aleksandr (1943—1993) narodili v Rusku, ale od konce sedmdesátých let žili ve Švýcarsku. Jejich knihy se těší největší popularitě právě v těchto dvou zemích a také v Izraeli, Francii a Americe. Za zmínku stojí také to, že mezi jejich nadšené čtenáře patří i Woody Allen. V emigraci jim vyšlo celkem třicet pět knih, románů, povídek a divadelních her, některé povídky byly zfilmovány. Ve Francii získali první místo v soutěži o humoristický román a také několik prestižních ocenění. Jeruzalémské sny, stejně jako většinu dalších děl, napsali spolu. Po smrti Aleksandra píše Lev sám. Český překlad Jeruzalémských snů vyšel letos v nakladatelství Malvern.

Marie Iljašenko (komparatistka a překladatelka, působí na FF UK)