Uměle vytvořená pohádka má v našich zemích tradici už od dob Němcové, která vedle pohádek českých sebrala a upravila a tu a tam připsala i pohádky slovenské. Z někdejší nerozborné jednoty zůstaly sice jen vzpomínky a řeč, které rozumíme bez překladatele, ale umělá slovenská pohádka žije! Umělá samozřejmě neznamená jen nějakou náhražku tam, kde fantazie národního ducha přestala reflektovat, co se stalo s Červenou Karkulkou po oné očistné lázni v žaludku netvorově. Je to plnohodnotná potrava nenasytných dětí a jejich nenasytných rodičů.

Knížka Dušana Taragela (1961) se tedy jasně musí jmenovat Rozprávky pre neposlušné deti a ich starostlivých rodičov. Podobně jako Miloš Macourek sází na spojení s Adolfem Bornem, Taragel našel svůj poklad v malířovi Jozefu Gertli Danglárovi, který by mohl našinci evokovat druhdy slavné období Káji Saudka. Comics Klaushaus ostatně na začátku let devadesátých otiskovala i Mladá fronta a obrázek Vlada Mečiara, jenž má na obrovském svalnatém rameni vytetováno PITHART MY SWEETHEART, je smrtící i dnes. Rozbujelost a přemrštěnost Danglárových comicsových malůvek - celostránkové a barevné!! - nestrhávají pouze na sebe, ale doplňují se s textem Taragelových pohádek. Ostatně jak jinak než comicsově si představit Anču, o které každý, kdo jí poznal, říkal „je to milé a slušné děvčátko, jen se nechce mýt a smrdí?“

Obsahem knížky jsou, jak již trochu prevértovský název napovídá, příběhy o nepříliš hodných dětech, jak se s nimi jejich příliš hodní rodičové zlobili tak dlouho, dokud a/ nepřišel doktor, b/ nepřišlo strašidlo. Věrka se například pořád „špárala“ v nose, až ji doktor Hroznoff varoval, že jí v nosních dírkách zarostou prsty. Rodiče a příbuzní se té představy tak zalekli, že se odstěhovali. „Jedni se ukryli v lese, jiní utekli do sousedního města. Další odjeli do vzdálených krajin, kde si změnili jméno." Je to možná trochu surové, ale neuvěřitelně zábavné. Pro pažravého Petříka si jednoho krásného večera přišel ÖZROTTÖ. (Straší se děti na Slovensku obludami s maďarským jménem??) Chlapečkovi, který při jídle mlaskal, zašil doktor pusu. (Tato sitauce je nádherně vyvedená na straně 75). Lakomou Dorotku zase vytrestá dědeček, kterému Dorotka - ač je lakomá až běda - půjčí kapesník. Vysmrká se do něj a řekne jí, že už ten kapesník nikdy nevypere. A tak můžeme pokračovat celou knížku. Poučení není žádné, jak už to v pohádkách bývá. Ať si každý najde to svoje.

Po pohádkách následuje Pomocný slovník pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče, který osvětlí podstatu tak zásadních problémů, jakými jsou Příbuzní, Ředitel školy, Sousedé, ale i základní charakteristiku strašidel, jimiž je například výše zmíněný ÖZROTTÖ, Krum nebo Vypchávač. Vedle tohoto slovníku je tu i Test neposlušnosti a Argumentář. Využijme tedy spojení několika argumentů a berme je jako závěr této oslavné ódy na pohádky.

Pokud si nepřečtete tuto knížku, dědeček s babičkou skočí z mostu. Pokud si nepřečtete tuto knížku, zarostou Vám nosní dírky. Pokud si nepřečtete tuto knížku, zhloupnete, stanete se ministrem a budou Vás ukazovat v televizi. Pokud si nepřečtete tuto knížku, strýček Emil vstane z hrobu a přijde si pro Vás.

Michal Jareš.

původně publikováno v časopisu Aluze 1/1999, uvádíme s laskavým svolením autora