Knižní pól 1. 3. 2014

Knižní pól tentokrát věnuji člověku, s jehož jménem jsem se nějakých dvacet let setkával jako s legendou a dalších dvacet roků se s ním zřídka, ale velmi rád potkávám. A. J. Liehm. Zítra mu bude devadesát. Loni se po pětačtyřiceti letech vrátil natrvalo do Prahy. Polovinu života strávil v exilu, ale ani na jediný den se nepřestal zajímat, co se děje doma.

Liehma asi nejlépe charakterizuje historka, kterou převyprávěl v knize Minulost v přítomnosti, která vyšla v roce 2002. V roce 1990 se Liehm setkal s tehdejším československým ministrem financí Václavem Klausem, který tehdy poprvé přijel do Paříže. Znali se z konce šedesátých let, kdy Klaus spolu s Liehmem, Milanem Hüblem a Jaroslavem Šedivým psal inkognito do Literárních novin komentáře podepisované pseudonymem Dalimil. V Paříži o dvacet let později se Klaus ptal Liehma, kam patří, jestli je střední vrstva. Liehm se začal smát, Klaus na to, že tam je přece dost dlouho, aby si vydělal, Liehma to opět rozesmálo a Klaus téma uzavřel: Ale jak vás znám, tak vy byste stejně nevěděl jak.

Liehmův Dalimil nyní ožil znovu ve velké knize. Jmenuje se Názory tak řečeného Dalimila. On totiž autor Dalimil s koncem pražského jara a Literárních listů, později jen Listů neskončil. Od roku 1971 se jeho komentáře začali pravidelně objevovat v exilovém dvouměsíčníku Listy, který v Římě začal vydávat Jiří Pelikán. Až na dva je až do roku 1989 všechny psal Liehm. V devadesátých letech celé Listy převedl do počítače v Ženevě žijící Dušan Havlíček, který Liehma ponoukal, aby své Dalimily vydal knižně. Liehm nakonec souhlasil. Přidal k nim jedenáct úvah a glos věnovaných kultuře a literatuře a sedm rozhovorů. Mezi nimi s Günterem Grassem, kde Grass velmi přesně pojmenovává, jak se v sedmdesátých letech začali obě strany studené války šetřit a skoro kamarádit, jak si notovali při potlačování svých vlastních odpůrců. Grass říká: V Moskvě ani slůvko o skandálu Watergate, ve Washingtonu oficiální ticho k represím proti Sacharovovi, Solženicynovi a dalším. Kapitalismus a státní komunismus měli k sobě mnohem blíž, než to podle propagandy na obou stranách vypadalo. Do knihy Názory tak řečeného Dalimila Liehm zařadil ještě devět nekrologů-vzpomínek na lidi, kteří mu byli blízcí, jsou mezi nimi Ernst Fischer, Jan Werich, Artur London.

Jak se čtou Názory tak řečeného Dalimila dnes, po desetiletích? Dovolím si metaforu: Rozdíl mezi knihou historika o té době a knihou Liehmovou je podobný jako rozdíl mezi popisem sopky a svědectvím člověka, který do toho kráteru spadl. Liehm totiž své komentáře opírá o neuvěřitelnou znalost událostí velkých, ale také o příběhy, které se do médií vůbec nedostaly: například co radil československý velvyslanec jistému státníkovi před návštěvou Československa. Nebo komentář opře o schizofrenii, kterou vyvolala emigrace Martiny Navrátilové, která pak přijela do Prahy na Pohár Federace jako americká reprezentantka. Sem připojil Liehm dovětek, ze kterého jde dodnes smutek, protože nacionalistický základ problému má tendenci se i v současné Evropě vracet. Francouzský filosof André Glucksmann v italském Corriere della Sera zaznamenal v polovině osmdesátých let rozhovor s mladým Čechoslovákem, který mu řekl zhruba toto: Jsme vaši černoši. Myslíme jako vy, a stejně kvalitně jako vy, ale nepožíváme žádné z vašich svobod. Vám je to fuk.

Názory tak řečeného Dalimila jsou knihou vytaženou z historie jako pestrá mozaika, jak to tenkrát vypadalo tady i ve světě. Liehm se dozvěděl kdeco a dokázal to zasazovat do souvislostí, šedou dobu normalizace a pak perestrojkové tání nasvítil tak, že ty skutečné barvy doteď nevybledly.

Liehmovy Názory tak řečeného Dalimila vydalo nakladatelství Dokořán s předmluvou historika Josefa Války, stručnou a výstižnou charakteristikou normalizace, která se podle něj promítá do dneška bohužel víc než dědictví šedesátých let.

Z nakladatelství Dokořán tu mám ještě jednu knihu. Autorem je další z vynikajících současných polských novinářů, které navenek spojuje práce pro deník Gazeta Wyborcza, ale především úroveň, kvalita jejich práce. Ta přesahuje běžnou žurnalistiku a stává se, podobně jako u A. J. Liehma, literaturou svého druhu.

Kniha Pawła Smoleńského Izrael už se nevznáší vypráví ve dvaceti příbězích o tom, co se v Izraeli děje, nebo přesněji dělo v letech 1996 až 2005. Reportáže jsou z tohoto desetiletí, ale příliš nezestárly, i když za Arafatem odešel na věčnost nedávno i Ariel Šaron. Oba symboly neústupnosti, ale také atavismů, které nelze lehce vysvětlit. O tom jsou totiž reportáže Pawła Smoleńského: že Izrael nelze vysvětlit jednoduše, že je to nejenom ten příslovečný sud se střelným prachem. Literaturu, a v tomhle případě mimořádnou literaturu, dělá z reportáží to, co co se nevejde do literární teorie. Smoleński totiž všude hledá naději. Ne že by to takhle přímočaře psal. Spíš naopak: trpělivě poslouchá a zaznamenává názory Izraelců, lidí takříkajíc z ulice, ale i těch, kteří něco znamenají. Filmový režisér Ari Folman říká: Největší problém izraelských politických elit spočívá v tom, že všichni zleva doprava mají podobný životopis: z armády do politiky. Ari Folman je však kritický do hloubky izraelské podstaty a tohle říkal už v polovině devadesátých let o roli holocaustu pro současný Izrael: Už je to půl století. Nejde o to, abychom zapomněli, zapomenout se nedá. Ale pokud po tolika letech stále používáme holocaust jako tmel, stále se vychloubáme a zbytečně opakujeme, že druhý holocaust nebude, znamená to, že s Izraelem není něco v pořádku. Dá se porozumět, proč Folmana považují v Izraeli za odpadlíka.

Paweł Smoleński je podobně jako jeho v Česku dobře známý kolega Mariusz Szczygieł výtečným reportérem, protože se nevnucuje s vlastním pohledem, ale nechává promlouvat jiné. Jeho knihu reportáží Izrael už se nevznáší přeložily Lucie Zakopalová a Michala Benešová.

Za událost české knižní kultury můžeme považovat objev nakladatelství Baobab: je jím doma dosud prakticky neznámý a přitom ve světě úspěšný a oceňovaný malíř a ilustrátor Miroslav Šašek. K objevu došlo prý tak, že výtvarník a spoluzakladatel Baobabu Juraj Horváth zahlédl před několika lety Šaškovu knihu ve výloze jednoho londýnského knihkupectví.

Architekt Miroslav Šašek odjel v roce 1947 do Paříže studovat na École des Beaux Arts a domů už se nevrátil. Cestoval, maloval, ilustroval zejména knihy pro děti, v padesátých letech pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa a v roce 1958 nebo 1959 nabídl v Londýně k vydání knížku-průvodce pro děti To je Paříž. Z knihy se stal bestseller a celá následující řada čítající celkem 18 titulů, k nimž patří i To jsou Spojené národy nebo To je Austrálie, pak postupně vycházela po celém světě. Tedy s výjimkou Československa a dalších zemí na východ od Šumavy. V Baobabu se rozhodli k přístupu, který zaslouží obdiv. Založili Nadační fond Miroslava Šaška a dědicové do něj vložili svá autorská práva. Teprve pak se začalo s ediční přípravou, ale i s dalšími aktivitami - letos v dubnu bude například v pražské Galerii Smečky otevřena výstava Šaškových ilustrací.

Mezitím už ale nakladatelství Baobab vydalo první dvě Šaškovy knihy, To je Paříž a To je Londýn, texty přeložil Jiří Dvořák. Mezi knihami pro děti je nepřehlédnete, mají velký formát, na výšku 32 centimetrů. Šaškův výtvarný styl připomene slavný Brusel, tedy užité umění neboli design spjaté se Světovou výstavou EXPO 1958, podoba knih je zřetelně zakotvená v době svého vzniku. Právě proto ale, myslím si, jsou dnes přitažlivé - jsou působivě retro, ale zároveň pořád jaksi moderní. Pařížské a londýnské změny a novoty doplňují stručné závěrečné poznámky.

Letos vyjde v Baobabu další díl z Šaškova cyklu: To je New York.

Zdenko Pavelka