Co přivede básníka, píšícího pro dospělé publikum, překládajícího zadumané Rusy a řecká dramata, k veršům pro děti? Jeho děti? Touha zkusit si to?
Především sympatická nabídka. A pak taky moje tři dcery, naše zahrada, malé množství textu, chuť psát krátké básně, které jsou naráz přehledné i chaotické. 

Tvoje poezie je plná ptáků, přírody, brouků. Co je to za svět ta zahrada? Představoval sis, že se zmenšíš tak, že jsi najednou jedním z hmyzů, pro které je trs trávy celý vesmír?
Že vidím to, co střevlík nebo ostříhaný javor – to si představuju rád a marně, a není důležité, jestli píšu pro děti nebo ne. V téhle knize jsem si představoval, co vidí pětiletá děvčata – to je taky marný a skoro jistě úplně mimo. Ty dvě dívky jsem bohužel zase jen já. Co možná nejsem já, je to, jak se mezi sebou trumfují, jak se napodobují a dohánějí a trochu štvou. To jsem vypozoroval. Na zahradě se to děje proto, že ji mám po ruce (hodně starou, zčásti lesní). Ale mohlo by se to dít jinde: ve vlaku, na náměstí, na pláži.     

Na co musí básník dnes myslet, když píše pro děti?  Aby nebyl přeslazený, aby jim nepodlézal, aby zbytečně nemoralizoval?
Aby nebyl příliš šikovný. Aby do všeho neviděl. Aby moc nešlapal na plyn, nenutil se. Ale zároveň, aby byl nějakým způsobem jasný a řádný. Ale myslet na to nejspíš nestačí, že?       

Podařilo se čtyřicátníkovi vrátit se s touhle knihou trochu do klukovských let? Četl jsi jako malý nějaké básničky? Jaké?
Ne, nic takového, nikam jsem se nevracel; koneckonců si myslím, že tyhle básně se od ostatních, od těch „pro dospělé“ příliš neliší. Jako kluk jsem básně nečetl. Ale taky mi nikdo žádný, který by „měly elán“, neukázal. Básně pro děti jsem začal číst jako dospělý. Pokud jde o krátké veršované útvary mám rád Daisy Mrázkovou a Jiřího Dvořáka.