Jak se vám román Amora Towlese líbil?

Kromě příběhů, které mají filozofický podtext, jako Chatrč nebo Poslední Laponec, jsem pro vydavatelství OneHotBook natáčel hlavně severské detektivky. Tohle je ale nezařaditelný román. Je to pohled šlechtice na události, jež proměnily Rusko v Sovětský svaz, který situaci, do níž se dostal, hodnotí s mírným nadhledem a dění komentuje s jistou dávkou ironie. Současně má ten text v sobě nostalgický nádech, dokáže přenést do minulosti, protože hlavní postava, hrabě Rostov, často vzpomíná na dobu uplynulou tak konkrétně, že to i mně jako interpretovi připomnělo něco osobního. 

Čím vám byla blízká hlavní postava?

Hraběti se v životě přihodí zásadní změna, kdy ho nová moc zavře do domácího vězení v hotelu, s čímž se vyrovnává způsobem, který je vlastní lidem velkého ducha – s grácií, s humorem –, ale to neznamená, že ho to nijak nezasáhne. Je to postava, kterou jen tak nepotkáte, právě kvůli tomu obrovskému rozměru lidství, který se dá možná všeobecně přisoudit aristokracii nebo lidem výše postaveným, což tak tenkrát bezesporu bylo. Ruský mužik patrně nevěděl nic o umění nebo o Francii, to byla výsada vyšších vrstev. Vzdělání se na lidech zkrátka podepisuje. Kdybych se dokázal chovat jako on, byl bych na sebe asi pyšnější, než je na sebe on sám.

V příběhu je spousta vyloženě gurmánských pasáží…

Tohle téma je v románu mírně koloraturní. Hned v první části se dozvíme, že hrabě rozumí jídlu, vínům, stolování, že se vyzná v hudbě, v literatuře, ovládá jazyky… Tyhle exkurzy v textu fungují jako zlehčující momenty, jako protipól toho, co představuje režim a co přijde, když se Rostova něco osobně dotkne. Předzvěst toho, jak román dopadne, je naznačena už na začátku. Takže s napětím sledujeme cestu k finále, které trochu tušíme.

Byla nějaká část, která vás obzvlášť bavila?

Když se hrabě v rámci svého domácího vězení skamarádí s údržbářem hotelu. Tihle dva se poprvé potkají na střeše hotelu, díky šálku kávy a medu začnou vzpomínat na Nižnij Novgorod a místa, kde vyrůstali. V této části jsem byl sám dojat, takže věřím, že to bude stejně působit i na posluchače. To jsou ty návraty do vzpomínek na mládí, kdy se všechno zdálo krásné a veliké, celý život byl před námi. Ale právě změna, která v Rusku nastala, ukázala, že život je boj až do konce a že si nemůžeme myslet, že takhle krásné to bude pořád.

Když vámi text doslova „projde“, vnímáte ho jinak?

Když čtete něco nahlas, tak to musíte přečíst správně – se správnými důrazy, samozřejmě artikulací, ale to je asi záležitost všech interpretů audioknih, že výsledek nesmí být formální, že do toho musíme vnést svoji osobní citovou investici. Také proto se doma nijak zvlášť nepřipravuju. Málokdo mi to věří, ale je to jeden z možných způsobů. Každý máme svoji metodu, jak s textem pracovat nejlépe. Ta moje je pro mě nejlepší, protože když úplně přesně nevím, jak příběh pokračuje dál, a když si ho právě v tu chvíli nad tím textem prožiju, tak se to odrazí v hlase a stejné pocity to vyvolá i u posluchačů. A vždycky je tam se mnou režisér, který má text naprosto v malíčku, takže mě může přesměrovat, kdybych náhodou mířil jinam, než je třeba.

připravilo vydavatelství OneHotBook