Jak se nad knihami intelektuálně netetelit aneb U zavěšené knihy
Tomáš Weiss
S jakou představu knižní týdeník U zavěšené knihy vznikal?
Petr Vizina: Měl to od počátku být knižní servis. Pomoc při návštěvě knihkupectví. Orientace v tunách knižních titulů na pultech. Upozornění na to, co by člověk neměl minout.
Proč takový servis mohl vzniknout až na novém kanálu ČT Art? Proč to nešlo už třeba na Dvojce?
Petr Vizina: Ale ono to už na Dvojce šlo. Existoval tam týdeník Knižní svět.
Vy jste tedy chtěli dělat informační pořad o knihách jinak?
Jiří Podzimek: Úplně jinak.
To jinak znamená co?
Petr Vizina: Předně jsme se nad literaturou nechtěli nijak intelektuálně tetelit. Nechtěli jsme referovat o knihách jako o uzavřeném světě skupiny lidí, která ví své. Naším krédem je věcnost a informace.
Jiří Podzimek: Chtěli jsme, a snad se nám to daří, být ve službě knize, nikoliv ve službě sami sobě nebo nějakému formálnímu zadání. Šlo nám o pořad, který bude výživný a inspirativní.
Při sledování jsem pochopil, že vám jde o to, knihy představit, ne kritizovat úroveň některých titulů.
Jan Němec: Naše hodnocení se do pořadu dostává tím, co se rozhodneme lidem představit. Snažíme se mluvit o tom, co nám přijde povedené, co nás zaujalo. Tím, že o něčem nemluvíme, tím přece také dáváme najevo svůj názor.
Bál jsem se, že budete uvádět každý týden jen celostátní žebříček prodejnosti, protože tak by se na obrazovce objevovaly skutečně jen knihy určité kategorie a navíc značnou část roku i ty samé tituly.
Petr Vizina: Tím by opravdu došlo k podstatnému zkreslení informování. Navíc – my považujeme některá kvalitní knihkupectví po republice za jakési majáky regionální kultury. Tím, že ukazujeme jejich pět nejprodávanějších knížek, tím ukazujeme skutečnost knižního trhu mnohem pestřejší a také tím chceme tyto dobrá knihkupectví nějak připomenout.
Máte za už skoro dvacet dílů. Jaké jsou ohlasy?
Jiří Podzimek: Publikum je vyhraněné, v podstatě dost informované, takže se nesetkáváme s žádnými neartikulovanými výkřiky typu“jste placeni z našich peněz, vy hovada“, ale spíš s věcnou kritikou a povzbuzeními.
Petr Vizina: Je jasné, že po startu se pořad pár dílů hledá. Čeho víc, čeho méně. Jaké nasadit tempo. Na začátku bylo u některých diváků asi očekávání, že U zavěšené knihy bude pořad právě hodně kritický a třeba až sarkastický. Některé reakce byly pak chvíli takové až zaseknutě přepjaté. Ale už to mě příjemně překvapilo. Že jsme stáli za zamyšlení a nebyli jenom odzíváni.
Nějaká konkrétní reakce?
Petr Vizina: Věnoval se nám Respekt, taky Ádvojka.
Co znamená přepjatá reakce?
Jan Němec: Zmínka o nás vlastně vždycky souvisela s tím, že byl napsaný nějaký větší článek o startu televize ČT Art. Je známá věc, že lidé, píšící o kultuře, jsou lidé kritičtí a dvojnásob kritičtí jsou k těm, kteří dělají to samé, co oni. Na nikoho nemá redaktor A2 takové požadavky, jako na redaktora Hostu a ten zase na redaktora Respektu. A ty všechny pak hezky pohromadě zkritizuje třeba redaktor Tvaru.
Jaké jsou podle vašich zkušeností největší úskalí prezentace literatury v televizi?
Petr Vizina: Úskalím je samozřejmě určitá klipovitost, povrchnost. Náš pořad není Literární kvarteto nedávno zesnulého německého kritika Marcela Reicha Ranického, který seděl s dalšími třemi, čtyřmi lidmi u stolu a hodinu se mluvilo třeba o jedné knize. Ale pořad U zavěšené knihy vzniká v budově zpravodajství ČT a tak je potřeba ho myslím sledovat. My chceme být a máme být servisem. Ne nějak školometným, ale nějak inspirativním. To se za pochodu učíme.
Jiří Podzimek: Pracujeme třeba s citacemi konkrétních děl, což se jinak moc nedělá. To je myslím jeden z opěrných bodů našeho pořadu: psané slovo je víc než to, co já si o něm myslím. Ať má psané slovo možnost i v televizi promluvit za sebe. Ono je tím, co by mělo diváka skutečně zajímat.
Někdy se informování o literatuře točí v kruhu. Oslovuje už oslovené. Nemáte ten pocit, že vás sledují jen ti, kteří už informovaní jsou a ti, které by měl oslovit, si vás nezapnou?
Petr Vizina: Maximální snaha je nenaštvat ty, co už se dívají a zaujmout nové. Já mám pocit, že lidi rádi čtou. Z toho vyplývá, že ten prostor informovat o knihách je pořád dost veliký. Klíčem k tomu zaujmout, není nadbíhání nějakému vkusu, ale sdělnost. Ne lascivnost nebo koketerie.
Jan Němec: Nevím, jestli je někdo schopný popsat, jaké skupiny diváků nás sledují, takže všechno to budou hodně spíš dojmy, ale třeba se čtenáři literárních časopisů se náš pořad asi moc nepřekrývá. Jednak nás sleduje víc lidí, než co jich má dohromady předplaceno všechny literární časopisy u nás. Přece jen jde o televizi, takže ty počty jsou řádově jiné. Ten rozdíl je pochopitelně také právě v tom, že U zavěšené knihy informuje o knihách, je nějakou primární aktualitou, ale literární časopisy už nabízejí nějakou hlubší sekundární reflexi.
Petr Vizina: Náš pořad je spolu s Událostmi v kultuře nejsledovanějším na ČT Art. S tím jsme pochopitelně spokojení. Možná nám na začátku pomohly i ty kritické hlasy, že se lidi chtěli prostě jen podívat, jestli je to fakt tak blbý, jak se psalo. Navíc si myslím, že se povedlo přijít s formátem, který je neokoukaný.
Jiří Podzimek: Zadání být servisem, s lehkým přesahem a pár informacemi nad rámec běžných zpráv, je navíc myslím divákům spíš sympatické. Když přineseme reportáž s izraelským spisovatelem Amosem Ozem a zeptáme se ho, co čte, nebo když mluví překladatelka Anežka Charvátová o Bolaňovi, tak to má mnohem větší dosah než jejich zjevení se v časopisech.
Cítíte už dnes takovou sílu, že když ukážete nějakou knihu, ovlivní to její čtenářské přijetí?
Petr Vizina: S tímhle by se nemělo nikdy na začátku pracovat. Naše práce je udělat pořad, jak nejlépe umíme. Spíš než moc, by si měl člověk uvědomit zodpovědnost. Neříkat nesmysly, vybírat knihy jen z dobrých a ne z prapodivných důvodů. Nechceme být cvičenými idioty, dalšími píáristy. Na to se nám zdá našeho pořadu škoda.
Jan Němec: Nakladatelé respektují, že náš pořad nebude ten, kde si za veřejné peníze budou dělat propagaci. Je pochopitelně příjemné, že když už je oslovíme, ochotně spolupracují, protože vědí, že televize má určitou sílu.
Petr Vizina: Cítíme i v tomhle, že nakladatelé jsou v drtivé většině kultivovaní lidé. Kdo ví, jaké by byly tlaky, kdybychom prodávali atomové elektrárny.
Jiří Podzimek: Jeden z utajených cílů je hovořit na úrovni a pokud možno nepoužívat novinářská klišé a floskule.
Petr Vizina: Ano, v projektu například bylo, že se nikdy nezeptáme, jestli si tato kniha najde svého čtenáře.
Proč se pořad jmenuje U zavěšené knihy?
Petr Vizina: Tak Pavel Kosatík navrhoval, abychom se jmenovali Šrotovna, což asi měla být narážka na pořad Katovna dua Rejžek-Just, ale náš název vychází z toho, že nám architekt ukázal návrh studia, kde knihy pověsil na vlasec do prostoru. V té době nám taky jedna divačka poslala fotky z pražského parku Stromovka, kde vyfotila knihy, které tam někdo zavěsil na stromy. Takže vlastně ano, je tam taková symbolika: tady jsou knihy, které jsou volně k mání.
Stačíte při rychlém televizním provozu skutečně knihy číst? To bývá problém těch, kteří o knihách referují, že mají tolik práce okolo, že začnou samu podstatu svojí práce trochu flákat.
Jiří Podzimek: Snažíme se nemarkýrovat, nepředstírat.
Jan Němec: Konkrétně v rubrice Tlusté a hubené, kde představujeme vyšlé knihy, momentálně představujeme tři knihy. A na pořadu děláme tři (plus redaktor reportáží Ondřej Moravec – pozn. Oka). Takže si je rozdělíme a každý za týden tu jednu knihu přečte.
Jiří Podzimek: Víme, že bystrý divák je přinejmenším pocitově, instinktivně poznat, jestli jste knihu četl nebo ne. Obecné blafy jsou dnes snadno identifikovatelné.
Nehryže vás někde v hloubi duše svědomí, že lidi odtahujete od knih k televizi?
Vladimír Podzimek: Těch 26 minut, které nám věnují, by jim myslím mělo stát za 20 nepřečtených stránek. Potkat se, jak už jsem říkal, s Amosem Ozem, Anežkou Charvátovou a dalšími zajímavými lidmi kolem literatury, nemusí být tak úplně ztracený čas.
rozhovor připravil Tomáš Weiss