Havel (ukázka)

/ Tomáš Fojtík

Michal Žantovský napsal životopis Václava Havla, který vyjde v Argu koncem října. O té knize se bude ještě hodně mluvit, ale už teď vám přinášíme ukázku a pokud vás zaujme, můžete si knihu hned objednat.
Michal Žantovský napsal životopis Václava Havla, který vyjde v Argu koncem října. O té knize se bude ještě hodně mluvit, ale už teď vám přinášíme ukázku a pokud vás zaujme, můžete si knihu hned objednat.

Prolog

         Václav Havel byl jedním z nejpozoruhodnějších politiků minulého století. Jeho jedinečná životní dráha – od prominentního dítěte přes vyvrhele k světoznámé osobnosti – svádí ke zjednodušujícím pohledům. Není však sporu o tom, že sehrál přední roli při odstraňování jedné z nejsvůdnějších utopií všech dob a stál v čele jedné z nejdramatičtějších společenských proměn moderních českých a evropských dějin.

         Nad pohádkovými rysy Havlova náhlého vzestupu do úřadu hlavy státu se často podivovala řada lidí, včetně Havla samotného; přesto na něm nebylo ve skutečnosti vůbec nic zázračného nebo náhodného. Tato kniha se bude snažit ukázat, že ctižádost léčit svět byla v Havlově životě přítomna už od doby, kdy si jako desetiletý vymýšlel továrnu, která by místo zboží vyráběla dobro. Díky svému výraznému smyslu pro zodpovědnost, který ho nutil hájit své postoje a vytrvávat tváří v tvář protivenství, a díky ne až tak nápadné – ale o to skutečnější – kázni a píli, s níž se věnoval úkolům, které před ním stály, se v listopadu 1989 stal nejen nejlogičtějším, ale vlastně i jediným myslitelným kandidátem na vůdčí roli v revoluci.

         /.../ Jeho morální filosofii lze shrnout do tří pojmů, s nimiž je jeho jméno neodlučitelně spjato. První z nich, „moc bezmocných”, jež je i názvem jeho nejznámějšího eseje, působí ve své jednoduchosti téměř jako slogan. Je to působivé heslo, ale na první pohled ho lze těžko uplatnit na většinu běžných situací, v nichž moc patří mocným a bezmocní jsou právi svému jménu. Paradoxně je tento princip ještě hůře uplatnitelný, když se bezmocní zčistajasna ocitnou u moci. Přesto však nalezl nesmazatelnou stopu v jedné z mála revolucí v dějinách, která si nevyžádala žádné oběti. Druhý z principů, „život v pravdě”, zní téměř spasitelsky a vystavuje svého autora podezření ze snílkovství, pokrytectví či kýče. Podle většiny běžných definicí „pravdy” se také Havel občas vlastnímu učení zpronevěřoval. Těžko se mu však dá vytknout nedostatek odhodlání řídit se tímto principem tak upřímně, jak toho byl schopen. Celou triádu pak uzavírá pojem „zodpovědnosti” zakotvený v „paměti bytí”. Vše ostatní, jak se praví, je komentář. /.../

         Havel byl ovšem nejen disident, politik a myslitel, ale také skvělý, vtipný a původní spisovatel. Jeho úspěch v této oblasti nedluží nic jeho veřejnému věhlasu a prestiži disidenta či politika; ve skutečnosti byl známý jako dramatik dlouho předtím, než se stal nejznámějším československým vězněm svědomí, a ještě déle předtím, než se stal prezidentem. Lze naopak tvrdit, že Havel jako autor platil za své veřejné působení vysokou cenu. Za vrchol jeho tvůrčí éry lze považovat polovinu šedesátých let a hry jako Zahradní slavnost (1964) a Vyrozumění (1965) /.../ . Havlovy texty z disidentských let, zahrnující některé z jeho nejpamětihodnějších esejů stejně jako jedinečnou epistolární sbírku Dopisy Olze (1983), jsou amalgamem beletristické prózy, filosofických úvah a politické polemiky. /.../

         A konečně tu byl Havel jako člověk, který působil na druhé stejně jedinečně, jak jedinečný byl i jeho život. Od dob svého dospívání byl vůdcem, který vytvářel program, stál v čele a ukazoval cestu. Nic z toho se však u něj neprojevovalo jako sebestředná posedlost opravdového vizionáře, nýbrž naopak jako skromnost, laskavost a zdvořilost tak neochvějná (a někdy i nemístná), že ji Havel sám karikuje v některých svých hrách. Tyto rysy byly u něj navíc obohaceny všudypřítomným smyslem pro humor, ba přímo absurditu, většinou laskavým, někdy kousavým, ale nikdy ne krutým. Jevil se jako člověk, kterému je dobře mezi druhými, který je středem každé společnosti, který snadno získává přátele a štědře přátelství oplácí. Kouzelný člověk, řekli by Angličané.

         A přesto existoval i druhý Havel, „tajný strašpytel“, sklíčený, nemocný, zuřící nad vlastní nemohoucností, utíkající se k alkoholu, lékům, chorobě, a někdy i k neuváženým milostným dobrodružstvím. Nechyběla mu sebedůvěra, když stál v čele milionů tváří v tvář možnému zásahu tanků obklopujících Prahu v listopadu 1989. Když se však stal prezidentem se všemi odznaky moci, málokdy si byl jistý, že na svoji funkci stačí; jak sám přiznával, stal se podezřelý sám sobě. Pokoušeje se žít v pravdě, měřil sám sebe – i když nikdy ty druhé – tímto nemožně přísným metrem, a vlastním nárokům málokdy dostál. Člověk chybující, tak jako my ostatní. /.../

         V češtině, angličtině a dalších jazycích existuje celá řada havlovských životopisných studií psaných z nejrůznějších úhlů a pohledů. Všechny obsahují zajímavé sondy do rozličných stránek Havlova života, práce a osobnosti. Téměř všechny vznikaly za Havlova života a jsou tak v tom nejtriviálnějším smyslu neúplné. Soustřeďují se též na určitou složku Havlova mýtu, ať už je to jeho celoživotní perspektiva vyvržence a rebela, jeho dvojznačný postoj k politice obecně a ke svému prezidentství zvláště, jeho morální filosofie, jeho umělecká tvorba či jeho rozpustilý životní styl. Autor si je při tom všem dobře vědom, že nic jako definitivní životopis neexistuje a že i jeho knize je souzeno stát se jen jedním z pramenů k poznávání opravdového Václava Havla.

         A konečně, proč právě já? Měl jsem k Václavu Havlovi blízko, ale nemohu tvrdit, že bych k němu měl nejblíže či že bych ho byl znal nejdéle. Slýchal jsem o něm po dvě třetiny jeho života, ale znal jsem ho osobně pouze v té poslední. Po většinu té doby jsme si byli blízcí, ale vzhledem k rozmarům historie, kterou pomáhal vytvářet, a povinnostem, které to znamenalo pro nás oba, jsme se také po dlouhá období nevídali. V různých dobách existovali jiní, kteří k němu měli stejně blízko či blíže než já. /.../

         Není však žádné pochyby o tom, že nám spolu bylo dobře a že jsme společně zažili mnoho legrace i chvíle smutku a podělili se o pár drinků i některé neuvěřitelné zážitky, než se stal prezidentem, když jím byl, i poté, co úřad opustil. Můj nejpyšnější okamžik s ním nebyl, když jsme „společně“ oslovovali společné zasedání obou komor amerického Kongresu, nebo když mě představoval britské královně, ale když mi 17. května 1989, poté co se vynořil z bočního východu pankrácké věznice po propuštění ze svého posledního trestu, dovolil odnést jeho osobní věci v síťovce domů. /.../

         Choval jsem obrovský obdiv k jeho myšlenkám, jeho neochvějné laskavosti, jeho opravdovosti a jeho odvaze. To však neznamenalo, že bych s ním vždy ve všem souhlasil, pokud šlo o praktická rozhodnutí, která musel jako prezident činit, a filosofii, z které vycházela. K mým úkolům patřilo i vystupovat jako advocatus diaboli a naléhat, aby se věci dělaly jinak, či aby se dělaly jiné věci, anebo aby se některé věci nedělaly vůbec. Někdy – i když ne příliš často – se mi podařilo ho přesvědčit. To vedlo k mému jmenování do paralelní role politického koordinátora prezidentské kanceláře. Bylo to problematické povýšení, protože nebylo doprovázeno žádnými přesně vymezenými pravomocemi a autorita  této nové funkce se v týmu, který se skládal z přátel, nedala vynutit. /.../

         Můj vlastní vztah k Havlovi lze nejlépe popsat slovem, které používám s největším sebezapřením. Ale pokud „láska“ znamená mít nejen rád jiného člověka a těšit se z jeho společnosti, ale také mít o něj starost, strachovat se o něj, pobývat s ním v myšlenkách na značnou vzdálenost a po dlouhou dobu stát o jeho souhlas a o opětování přátelství, pak to láska byla. Tuším, že jsem nebyl jediný člověk v Havlově užším kruhu, kdo by svůj vztah k němu popsal podobně. Právě v tom spočívalo pouto, které nás drželo při sobě a na nohou během oněch bláznivých prvních týdnů a měsíců demokratických změn v Československu.

         Láska k předmětu vlastního vyprávění není nezbytně tím nejlepším předpokladem pro jeho napsání a přináší sebou nebezpečenství patolízalství, ztráty soudnosti a zkreslování skutečnosti. I když si nejsem jistý, zda se těmto úskalím, která jsou z větší části skryta pod hladinou, dokážu úspěšně vyhnout; mohu se alespoň pokusit opřít o svoje původní povolání klinického psychologa. Jednou z méně radostných, ale nezbytných stránek této profese je schopnost zaujmout „klinický postoj“, tj. dokázat pozorovat jiné lidské bytosti (včetně těch, které jsou vám nejblíž), jak zápasí, vítězí, prohrávají, trpí a umírají, a dělat si přitom po celou dobu nezúčastněné poznámky. Výsledek nechť posoudí čtenář.

Michael Žantovský

 

Havel

593

Další články

Ke 30. výročí úmrtí spisovatele a překladatele Jana Zábrany vydal Torst vzpomínkovou knihu jeho dcery Evy. Mimořádná příležitost podívat se trochu "do života" vynikajícího překladatele (Bábel, Bunin, Conrad, Ginsberg, Corso, Plathová....) a spisovatele. Jeho těžký úděl intelektuála uprostřed komunismu známe už částečně z jeho syrových deníků Můj život.
Ukázky

Američtí beatníci, Bábelova Rudá jízda, horory Ambrose Bierceho - to všechno Jan Zábrana (1931 - 1984)

Ke 30. výročí úmrtí spisovatele a překladatele Jana Zábrany vydal Torst vzpomínkovou knihu jeho dcery Evy. Mimořádná příležitost podívat se trochu "do života" vynikajícího překladatele (Bábel, Bunin, Conrad, Ginsberg, Corso, Plathová....) a spisovatele. Jeho těžký úděl intelektuála uprostřed komunismu známe už částečně z jeho syrových deníků Můj život.
 | Tomáš Weiss
Za hranicí lidmi kolonizovaného vesmíru číhá z původní série známá mimozemská rasa, o jejichž záměrech se toho ví jen velmi málo. A proto je znovu nutné povolat do akce Johna „Black Jacka“ Gearyho a učinit ho velitelem nové flotily. Můžete být při tom! Volá vás další kniha žánru military sci-fi. Jack Campbell: Bitevník (Ztracená flotila – Za hranicí 1)
Ukázky

Mrtví hrdinové nezůstávají vždy mrtví!

Za hranicí lidmi kolonizovaného vesmíru číhá z původní série známá mimozemská rasa, o jejichž záměrech se toho ví jen velmi málo. A proto je znovu nutné povolat do akce Johna „Black Jacka“ Gearyho a učinit ho velitelem nové flotily. Můžete být při tom! Volá vás další kniha žánru military sci-fi. Jack Campbell: Bitevník (Ztracená flotila – Za hranicí 1)
 | Tomáš Weiss
Tak zní celé Mozartovo jméno. kterým byl po narození v roce 1756 pokřtěn. Už ve čtyřech letech bylo zřejmé, že je na planetě hudební génius. Však si taky musel se svým dílem pospíšit - zemřel v necelých šestatřiceti letech. Knihu Mozart napsal známý polyhistor Paul Johnson.
Ukázky

Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart

Tak zní celé Mozartovo jméno. kterým byl po narození v roce 1756 pokřtěn. Už ve čtyřech letech bylo zřejmé, že je na planetě hudební génius. Však si taky musel se svým dílem pospíšit - zemřel v necelých šestatřiceti letech. Knihu Mozart napsal známý polyhistor Paul Johnson.