Takový vstup debutu do českých knihkupectví je ojedinělý.  Jaký příběh si to vlastně slovutní recenzenti vybrali mezi 300 000 knihami, nebo kolik jich vlastně nových ročně vyjde na světě v angličtině?  Je to příběh Jakuba Procházky, jemuž se náhodou splní dětské sny o hrdinství, když je vybrán jako jednočlenná posádka rakety na nebezpečnou misi. Jakub si v hlubinách vesmíru začne uvědomovat vlastní osamělost a vytrácející se lásku ve vztahu s vlastní ženou, kterou kvůli svým ambicím opustil. Ve své raketě Jan Hus 1 se spřátelí s vesmírným pavoukem o čtyřiatřiceti očích. V tichu hvězd spolu vedou vtipné debaty o lásce, smrti, pronikají do nich fragmenty české historie, studené války i dnešní křehké demokracie. Osmadvacetiletý Kalfař do Spojených států emigroval ve svých patnácti letech a po dokončení studií na New York University žije v newyorském Brooklynu.

Ukázka:

Do příletu k oblaku Chopra zbývaly čtyři dny, když se mě mezi mnoha videoblogy a rozhovory pro česká média (Pane Procházko, co říkáte tomu, že muž, který vaši misi prosadil, senátor Tůma, bude předsedou vlády? To je fantastické, odpověděl jsem, nebo něco v tom smyslu. Zúčastní se vaše manželka veřejného přímého televizního přenosu vašeho triumfu, nebo se bude dívat v pohodlí
domova? Samozřejmě že bude celou událost sledovat velmi pozorně, odpověděl jsem, nebo něco v tom smyslu. Máte teď, když se setkání s oblakem blíží, čas sledovat fotbal? Co si myslíte o výkonech české reprezentace na mistrovství světa v Litvě? Jak se zdvořile formuluje: „Tohle všechno je mi úplně u prdele, copak nechápete, že nemůžu říct to, co bych skutečně říct chtěl?“) Hanuš zeptal: „Sledoval jsem, jak jsi snil o smrti. Přineslo ti to potěšení. Úlevu. Proč to tak je, hubený člověče?“
Místo odpovědi jsem si vyčistil zuby a vybalil další jednorázový ubrousek. Litoval jsem, že jsem už od počátku mise nesledoval, kolik jich spotřebuju. Kompostovací nádoba, kam jsem použité zahazoval, byla už příliš plná, než abych je počítal, protože ubrousky neprodukovaly dostatek bakterií na to, aby se náležitě rozložily jako mé spodní prádlo.
Ta otázka mě pronásledovala. Během večeří s Hanušem jsem většinou mlčel.
„Co tě trápí, hubený člověče?“ zeptal se.
„Pořád se na něco ptáš,“ řekl jsem, „ale sám mi nepovíš nic. Odkud jsi. Na co myslíš, co cítíš. Kde je tvoje planeta a tvůj… kmen. Ale mně si do myšlenek vlezeš, kdy se ti zachce. To by tě netrápilo?“
Odešel bez odpovědi. Díval jsem se na video s lenochodem Normanem, v němž zavítal do kuchařské show. Norman namočil špičku prstu do smetanové omáčky a zvědavě ho olízl. Následoval povinný smích.
Sny, o kterých se Hanuš zmiňoval, mě neopouštěly, naopak byly čím dál neodbytnější, až jsem nakonec vůbec nedokázal usnout, a to ani za pomoci léků. Vysedával jsem ve studiu jako čerstvý nespavec a hrál na Placce pasiáns (jednoduchost hry mě uklidňovala: nestál jsem už o složité počítačové hry, komplikované filmy ani zprávy – všechno se to vztahovalo k Zemi, ale Země se nevztahovala ke mně; já jsem měl odloučené pracoviště. Najednou se kolem pozorovacího okna mihl stín a narušil zlatou záři Venuše. Doplul jsem k oknu a ten objekt ho minul znovu, tentokrát tak blízko, že jsem rozeznal malý psí čumák, bílou čáru v tmavé srsti na čele, zdvižené uši, doširoka otevřené černé oči, v nichž se odrážela blikavá světla nekonečna, hubené tělo s nafouklým břichem, navlečené v robustním postroji.
Opatrně jsem odtáhl víčko od oční bulvy a zaslechl tiché mlasknutí, když se odlepilo – tenhle trik mě naučila babička, když jsem se potřeboval přesvědčit, jestli jsem vzhůru. Byl jsem, a tohle se skutečně dělo. Byla to ona, psanec z Moskvy, první živá hrdinka kosmických letů, pouliční lupička, ze které se stala pýcha národa.
Byla to Lajka. Její tělo se dochovalo díky vakuu, v němž nepůsobí rozkladná síla kyslíku. Uvažoval jsem o výstupu do vesmíru, abych vyzvedl její tělo, ale byl jsem unavený, a krom toho jsme byli příliš blízko k oblaku Chopra, než aby to řídicí středisko schválilo. Proč ji ostatně vozit na Zemi, aby shnila v hlíně nebo aby ležela vedle Leninova nabalzamovaného těla v moskevském mauzoleu, když tady je věčnou královnou své říše. Soudruzi letoví inženýři pro ni plakali, když v bolestech umírala, a národ jí jako pokání postavil sochu. Země jí už žádné další pocty nabídnout nemohla, kdežto vesmír jí daroval nesmrtelnost. Většina vody z jejího těla se vypařila, kůže byla bledá, uši nastražené. Jednotlivé chlupy se vlnily sem a tam jako chaluhy v moři. Biologický rozpad Lajku minul, a mohla tedy takhle plout miliony let, její tělesná schránka mohla přežít celý druh, který ji odsoudil k smrti.
Uvažoval jsem o tom, že ji vyfotografuju a fotku pošlu řídicímu středisku, ale pak se mi zdálo, že nejsme hodni toho svědectví. Lajčin věčný let patřil jen jí.
Tělo zmizelo. Když jsem se obrátil, byl vedle mě Hanuš.
Zeptal jsem se ho, jestli ji taky viděl.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.

překlad Veronika Volhejnová