Martha a Betty, dvě nerozlučné kamarádky, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Na zadním sedadle jejich vozu sedí smrtelně nemocný otec jedné z nich. Má to být jeho poslední, definitivní cesta – Kurt hodlá ve Švýcarsku podstoupit eutanázii. Nakonec ale nic nedopadá tak, jak očekáváme. Všechno se v průběhu jejich cesty změní a nic už nebude jako dřív.

Lucy Fricke ve své knize vypráví o ženách, které zaskočil střední věk, protože ve svých očích nikdy nedospěly. Vypráví o loučení, jehož nezůstane ušetřen nikdo z nás. Vypráví o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy.

Ukázka z knihy, strana 83:

HROB V BELLEGŘE

To jméno jsem nosila v hlavě už skoro deset let, Bellegra, slovo, které se stalo příslibem, vyhlídkou na vysvobození. Tam už jsi byla, tam konečně zůstaneš.

Zmeškaly jsme Florencii, projeli jsme kolem Pisy, Sieny, Orvieta a Říma, jely jsme po venkovských silnicích přes Lazio, oblast, která na turistický ruch nebyla dost hezká a prakticky nepřístupná, daleko od moře, s příliš neduživými horami. Kraj, ve kterém člověk žil, protože ho tam něco drželo, rodina, tradice, nedostatek příležitostí a síly. Skromná a drsná krajina, která se příliš nesnažila nějak vypadat. Jestli tu potkáme Němce v slamáku, vypiju láhev grappy na ex, řekla jsem Martě. Přenechala mi řízení a podřimovala na sedadle spolujezdce. Poprvé vypadala uvolněně, přičemž celou dobu svírala svůj telefon, který jí nebude zprostředkovávat nic jiného než špatné zprávy. Dokud mlčel, bylo všechno v pořádku. Místo, kam jsme přijížděly, nás přivítalo autobusovou zastávkou a barem, který se jmenoval Belvedere a vypadal jako rozpadající se kiosek. Beznadějnější přivítání jsem zažila jen málokdy. Zaparkovala jsem u autobusové zastávky a v baru se poptala po hotelu. Odpovědi jsem nerozuměla, bylo to mnoho slov, velmi mnoho slov v řeči, která mi zněla důvěrně známá, ale nebyla, hezká podvodnice, jejíž úmysly zůstávaly nejasné. Čemu jsem ale rozuměla, byly barmanovy pohyby, jeho ruce, jeho paže, jeho celé tělo, pohyb vzhůru, klikatě vzhůru. To musel být směr, někde tam nahoře jsou volné postele.

Vyjely jsme po jediné ulici, která byla dost široká pro německé auto. Všechny obchody byly zavřené, nikoho nebylo vidět, jen na náměstí před kostelem seděli staříci, co zvedli unavené oči, když jsme projížděly kolem, otáčeli ztuhlé krky, aby se za námi podívali jako za promeškanou šancí.

Ulice před námi se větvila, vlevo se jelo zase dolů, vpravo nahoru do prudké zatáčky, kterou jsem vyjela bez dechu a s řvoucím motorem. Cesta končila přímo před železnou mříží. Vystoupily jsme, nikde žádné jméno, žádná cedule, viděly jsme jen dům na kopci, byl malý, pouze jeho poloha z něj dělala zámek. Šly jsme nahoru po nekonečné příjezdové cestě a naše kroky na štěrku vydávaly v tichu neblahý zvuk, bylo slyšet jenom moje funění, za které jsem se styděla, před sebou, před Marthou, která se připravovala na dítě, nebo daleko spíš připravovala svoje tělo na to, aby vydrželo veškeré bolesti a bylo bezpečně obyvatelné. Ještě nikdy nebyla tak zdravá jako teď v devětatřiceti.

Vykročila jsem po štěrku pevněji a hlasitěji. S kouřením bych nikdy nepřestala, jako jsem kupodivu nepřestala s nikým a s ničím, co mě poškozovalo. Když jsem zase zvedla hlavu, stály jsme na nejvyšším bodě tohoto místa, na terase, z níž se otvíral kilometrový rozhled do údolí, až ke vzdáleným horám, za nimiž právě zapadalo slunce.

„Člověče,“ řekla Martha.

„Fakticky,“ odpověděla jsem.

Obě jsme se snažily vyhnout slovu nádhera. Jak by mohl člověk něco tak úchvatného označit jenom za nádherné? Martha mi položila ruku kolem ramen.

„Tak tohle by ušlo,“ prohlásila.

Na okamžik mi připadalo, že jsme v cíli. Byl to pocit, který člověku po těch nejhorších časech mohla nabídnout jenom ta nejmírumilovnější místa: Že se ocitl v cíli. Znamenalo to zhluboka se nadechnout, při výdechu už se ten pocit ztratil, pak snad přišel ještě jednou s první sklenkou dobrého vína, než zmizel nadobro a pokračoval věčný běh.

Hotel měl dvě apartmá a čtyři dvoulůžkové pokoje, všechno bylo prázdné. Sezóna byla krátká, a ještě hodně vzdálená. V době vrcholícího léta přijedou Římané, utíkající před vedrem. Hoteliérka mi připomínala Francescu, nejspíš byly stejně staré, ale na této ženě bylo stáří znát. Vzbudily jsme ji, stála před námi s bledým obličejem, slehlými vlasy a v županu a ani se nepokusila se usmát. Pochybovala jsem, že to vůbec kdy v životě udělala.

Připraví nám dvoulůžkový pokoj, hudrovala, víc očekávat nemůžeme. Pak nás poslala k Sergiovi do vsi, tam mají pizzu, nic jiného dneska široko daleko nemají, jen pizzu. Bylo to jedno z mála slov, jež opakovala velmi rychle a opravdu hlasitě, a jimž jsme rozuměly. V podstatě jsem pochopila jen to, že máme zmizet. V tom jsme měly praxi.

Martha šla přede mnou, do uliček, které nepatřily ani do vesnice, ani do města, místo, jemuž jsem musela opravdu říkat místo, protože městečko nebylo slovo, které bych si dovolila použít. Protože žádný muž jeho formátu by nepocházel z městečka.

Šly jsme dolů ze schodů tmou a mezi domy to bylo cítit zatuchlinou a stářím, jako by vyprané prádlo vytáhli mezi fasády jen proti smradu. Televizory běžely, děti křičely, hluk rodin za okny bojoval proti tichu uliček. Pokračovaly jsme pořád dál dolů až k jediné hospodě, ve které se svítilo, a kde zpoza pece vzhlédl jakýsi muž, mohl to být jedině Sergio. Uhlí lehce žhnulo, pozdravil nás podáním ruky, byly jsme jedinými hosty. Ztraceně jsme tam postávaly a nedokázaly si vybrat stůl. Nakonec Martha zvolila ten v nejzadnějším rohu, kde si sedla těsně ke zdi, jako by potřebovala oporu.

„Tohle je hodně osamělý místo,“ řekla. Mně připadalo odmítavé a zároveň potřebné, jako někdo, kdo už je dlouho sám.

Všimla jsem si, jak je pro mě těžké tady mluvit. Jak banální mi připadala slova, jakmile jsem je vyslovila. Bylo to, jako bych dojela do definitivnosti, o níž jsem vždycky věděla, a která mě přesto přetěžovala.

Seděly jsme proti sobě tiše a vyhladověle, prohlížely jsme si obrazy nad našimi hlavami, polonahé ženy a soptící vulkány, Martha usilovně uhlazovala kostkovaný ubrus, jeden z jejích nejstarších tiků. Jako by se tak dalo řešit každé vnitřní rozčilení.

„Snad Kurtovi upeče steak,“ řekla. „Má je rád.“

Položila jsem ruku na její, a společně jsme hladily hrubou látku.

Hostinský nám naservíroval pizzu capricciosu, kterou jsme v té chvíli považovaly za to nejlepší, co jsme kdy jedly. Při prvním soustu Martha tiše zabroukala. Na cizích místech to bylo vždycky stejné, hlavně na jihu, tam mohl člověk brát všechno jako zjevení, ztratit zábrany a odvézt si s sebou domů vzpomínky, které se zkazily už cestou. Martha si prohlížela etiketu na láhvi vína.

„Je odsud,“ řekla. „Cesanese.“

„To mi nic neříká,“ odpověděla jsem. „Nejspíš je holt moc špatný na export. Musejí ho vypít sami.“

Martě připadalo, že zas jednou hrozně přeháním, a zeptala se, jestli bych vlastně nebyla radši sama.

„Myslíš obecně?“

„Ne. Obecně sama jsi, Betty. Myslím teď, tady?“

Sama jsem to nevěděla.

„No,“ řekla jsem, „zítra bych nejspíš byla ráda sama. Jen pár hodin. Je to něco mezi…“

„Mezi tebou a jím, rozumím,“ řekla Martha.

„Spíš něco mezi mnou a mnou, obávám se.“

Mluvit s někým, kdo člověka dávno opustil, je něco, co děláte pro sebe. Je skoro jedno, jestli se jedná o rozchod nebo o smrt, člověk mluví tak jako tak jenom k sobě. Opuštěný chce vždycky mluvit. Bohužel v tom zpravidla bývá sám. V keřích za okny blikaly světlušky jako laserová ukazovátka.

překlad Michaela Škultéty

Lucy Fricke (1974 ) je německá spisovatelka. Vystudovala Německý literární institut v Lipsku. Dlouhá léta se pohybovala ve filmové branži a během posledních deseti let vydala čtyři romány. Její kniha „Dcery“ získala Bavorskou knižní cenu za rok 2018. Od roku 2010 pořádá HAM.LIT, první hamburský literární festival věnovaný mladé literatuře a hudbě. Žije v Berlíně.