Druhý dech

Myslím, že jsem chytla druhý dech,

řekla sestra. Hodně

podobný tomu prvnímu, jenže ten

už je pryč, co si vzpomínám. Ale

že to byl dech, mocný jako vichr,

až opadávalo listí ze stromů.

To asi sotva,

řekla jsem. Každopádně leželo

na zemi, řekla sestra. Vzpomínáš,

jak jsme pobíhaly po parku v Cedarhurstu

a skákaly do hromad listí, až se rozlétávaly!

Vy dvě jste nikdy neskákaly, ozvala se matka.

Byly jste hodné, bez dovolení jste se ani nehnuly.

Zato v duchu,

řekla sestra. A já

ji objala. Mám to ale

statečnou sestřičku

řekla jsem.

Odpoledne a podvečery

Ty krásné zlaté časy, kdy se blížila doba umírání,

ale člověk pořád mohl namátkou navazovat

rozhovory s cizími lidmi,

namátkou, ale taky záměrně, takže ho pořád mohly

formovat a měnit dojmy ze světa,

a město zářilo, jak to jen jde, v létě zbavené davů,

i když tenkrát už všechno nějak zpomalilo -

krámky, restaurace, malá vinárna s pruhovanou markýzou,

jednou jim na prahu spala kočka,

bylo tam chladno, ve stínu, a já si říkala

že bych taky rád takhle ještě někdy usnula, s hlavou

dokonale prázdnou. A později jsme si dali polpo a saganaki

a číšník nasekal lístky oregana do misky s olejem _

Kolik bylo, šest? Takže jsme odcházeli za světla

a všechno jsme ještě viděli nezkresleně,

a potom jsi nasedl do auta -

kam jsi mířil pak, když ty časy skončily,

kam, že jsi sice nemohl mluvit, ale nebyl jsi ztracený?

ze sbírky Zimní recepty, kolektiv autorů, překlad Tereza Marková Vlášková