Ukázka z Kapitoly I. - Východiska

Izrael je rozmar dějin. Píšeme-li o minulých a současných událostech, které vedly ke znovuzrození židovského státu, je obtížné vyhnout se adjektivům jako „jedinečný“ a „bezprecedentní“. Ale „jedinečný“ je obtížné adjektivum, patrně proto, že odkazuje ke zkušenosti, již nelze začlenit do žádného všeobecného schématu a která si nemůže činit nárok na všeobecnou platnost. Na druhé straně jsou podivné jevy pouhým krajním výrazem normality. To znamená, že zvláštnosti židovského charakteru, onu zdánlivě jedinečnou směs pýchy a  pokory, duchovnosti a  chtivosti, komplexu méněcennosti a jeho kompenzace, vypočítavého chytráctví a překypující sentimentality, by byl tým odhodlaných psychiatrů schopen „objevit“ v jakékoli komunitě, držené po několik generací v  přibližně takových skleníkových podmínkách, jaké existovaly v polských ghettech.

Židovská neuróza je extrémní odpovědí na extrémní „stimul postihu“, abychom použili výrazu profesora Toynbeeho. Podobné symptomy je možné najít u indických Pársů, tureckých Arménů i v jakémkoli sirotčinci nebo ústavu pro problémové děti. Podobně je nutno považovat mystickou vazbu Židů k jejich staré vlasti za krajní případ chorobné touhy po domově u vypovězených komunit, smíšený s archaickou tužbou lidstva po ztraceném ráji, mytologickém Zlatém věku, jež leží u kořenů všech utopií – od Spartakova Slunečního státu po Herzlův sionismus.

A konečně, antisemitismus je pouze zvláštní formou xenofobie podmíněné náboženskými, sociálními a hospodářskými faktory. Jestliže tedy rozložíme židovský osud na prvočinitele, přestává se jevit jedinečným. Je nicméně jedinečný v tom smyslu, že vykazuje určité tendence lidstva v bezprecedentní koncentraci a lidský osud v něm upadá do neslýchaných krajností. V historii se ostatně nevyskytuje žádný jiný případ společenství, které by bylo v takové míře štváno po planetě, jež by jakožto národ dokázalo o dva tisíce let přežít svou vlastní smrt a které by se mezi hranicemi pro kacíře a plynovými komorami neustále v patřičný čas modlilo, aby déšť svlažil zemi, na niž nikdy ani okem nepohlédlo. A při tom všem si v průběhu téhož astronomického údobí připíjelo na „napřesrok v Jeruzalémě“, a to se stejně neúnavnou důvěrou v nadpřirozeno.

Jinak řečeno: víme, že v  určitém okamžiku kvantita přechází v kvalitu a „velmi vzácné“ v „jedinečné“. Jestliže golfový míček náhle vyletí k jamce, aniž byl zasažen holí, pak to podle nauky o kvantové teorii neznamená zázrak, nýbrž pouze to, co se nazývá „statisticky vysoce nepravděpodobná událost“. Dle stejného vzorce není znovuzrození Izraele zázrakem, ale – a tomu se nelze vyhnout – „statisticky vysoce nepravděpodobnou událostí“. Nepravděpodobná událost je poté předurčena k tomu, aby vyvolala další nepravděpodobné události, dokud se prostor, v němž dochází k poruchám, postupně nenavrátí k normálu. Míček, který se sám od sebe začal pohybovat k jamce, obrátí celý turnaj vzhůru nohama. Neočekávaný zrod sionismu na politické scéně měl vyvolat sérii dalších neočekávaných reakcí, jež vyvrcholily Balfourovou deklarací, jedním z nejnepravděpodobnějších politických dokumentů všech dob, v němž jeden národ slavnostně sliboval jinému národu zemi třetího národa.