Schováváš se, a nikdo tě nehledá - zkus to zapsat!

Ukázka:

Zatímco jsem spal

Zatímco jsem asi hodinu spal, stropní světlo se rozsvítilo. Bylo brzy odpoledne. Za oknem pokoje se konal jeden z těch bláznivých dní, o nichž se říká, že ohlašují jaro. V silném větru se větve borovice vlnily a pohupovaly jako chapadla a ostré slunce ozařovalo vlákna a prach mezi nimi. Strom byl plný blyštivých částeček, nastříhaných zlatých papírků, mezi nimiž všemi směry sjížděly – jako nejtenčí blesky – dlouhé zlaté zářezy. Spolu s tím záhadně rozsvíceným svítidlem – nepochyboval jsem totiž, že když jsem usínal, nesvítilo – bylo v místnosti tolik světla, že jsem si rukou zastínil oči. A vzápětí je zavřel.

V javorech, které rostou těsně u plotu zahrady, v jejich výhoncích, co každý rok, po zimním úplném sestříhání, vyženou do obludné výšky, jsem spatřil dlouhý rozsvícený stánek. Obyčejný stánek z bílé celtoviny, jaké se používají na trzích nebo při zahradních slavnostech. Stánek byl zapřažený a pohyboval se mým směrem – táhly ho dvě vysoké štíhlé ženy v bílých kombinézách, zakončených špičatými kapucemi, které jim trčely na hlavách. Ženy šlapaly do pásů z široké bílé látky, posunovaly pásy bosýma nohama – někde se zřejmě nacházelo zařízení, které jejich pohyb převádělo do pohonu stánku; ženy jím hýbaly bez větší námahy. Stánek za nimi svítil a zřejmě nabízel lákavé věci, ale já neviděl nic konkrétního; jenom to tak působilo. Po nějaké chvíli z pásů vystoupily, slezly ze stromu a jedna z nich se vytratila. Stánek se sesul ke straně. Nyní ho táhla, ze země, bez pomocí pásu, ta mladší. Stánek zářil, nakloněný jako loď, na níž se pořádá slavnost, podobný i podivné střelnici v maringotce z bílé látky – a dál se pohyboval směrem k oknu, ve kterém jsem stál. Od toho večera, kdy mi to řekla, pořád spím. Probouzím se a se zavřenýma očima jen pozoruju změny, které se udály, zatímco jsem spal.