Do kin míří film Tichá pošta natočený podle novely Jiřího Stránského

Nápad na natočení Tiché pošty vzešel od vás?

Vůbec ne. Ten byl ještě tatínkův. Scénář psal několik let, chystal ho s různými režiséry, několikrát ho předělával a my jsme si jako rodina dlouho mysleli, že už je hotový. Dokonce sliboval dceři Toničce, že bude hrát hlavní postavu Anky. Jenže Tonička rostla a táta sice pořád říkal, že vypadá mladě a může tu roli hrát, ale nakonec to dopadlo přece jen jinak. Do příběhu vstoupil režisér Ján Sebechlebský, který s tátou udělal už Baladu o pilotovi, a když za tátou krátce před jeho smrtí chodil do nemocnice, řekl mu táta, že by chtěl, aby Tichou poštu natočil právě on. Jankovi se ale moc nelíbily verze, které táta předtím chystal s někým jiným a říkal mu, že by se chtěl vrátit k původní verzi, k dětské lince. Táta souhlasil. Pak zemřel a Janko přišel za mnou, že to teď musíme napsat spolu. S tátou totiž stihli udělat jen jeden obraz. A tak jsme čtrnáct dní po pohřbu začali psát. Na jednu stranu to pro mě bylo těžké, protože táta, se kterým jsme si byli hodně blízcí, tu už nebyl, ale na druhou stranu to bylo terapeutické. Měla jsem pocit jako by seděl vedle mě. S Jankem jsme si říkali, co by se mu líbilo, co vůbec, pořád tam s námi pomyslně byl. Slyšeli jsme jeho smích, viděli jeho gesta. Takže to byl těžký, ale zároveň hezký čas.

Příběh se odehrává za války, ale hlavními hrdiny jsou děti. Je to tedy film víc pro dospělé, nebo pro děti?

Je to rodinný film. Je tam humor a je to i dojemné. Pohled dětí na válku je jiný než pohled dospělých. Rozhodnou se zachránit pilota a je to pro ně vlastně taková bojovka. Nikdy jsem takový film nepsala a musím říct, že mě to moc bavilo.

Říká se, že postrach režiséra je práce s dětmi a se zvířaty. V Tiché poště je oboje. Jak tedy probíhalo natáčení?

Všichni byli perfektní. Táta byl velký skaut a když jsme vybírali představitele dětských rolí, oslovili jsme i skauty. Eliška, která hraje hlavní roli Anky, je skautka, sice "neherečka", ale úplně skvělá. A vůbec všichni byli úžasní. Podmínky byly náročné, ale pořád vládla dobrá nálada. Ještě před začátkem natáčení jsme se i s dětmi jeli podívat do Jizerských hor, aby se všichni seznámili mezi sebou i s prostředím, kde budeme natáčet, a přijel tam i koník, který ve filmu "hraje" velkou roli. Byla taková ta klasická zima, začátek ledna, hodně sněhu, mrazy, mínus deset. Byli jsme tam společně asi dva dny a bylo to moc fajn. Pak se ale na konci ledna začalo natáčet a sníh postupně mizel. Za sto let to byla nejhorší zima na sníh. Nakonec se ale všechno nějak zvládlo. Možná nám to táta někde shora zařídil.

…………………..

Jakou tatínkovu knížku máte nejraději?

Já mám ráda všechny, protože je mám spojené s určitou fází našeho společného života, a tedy i se vzpomínkami, a protože to je osobní, tak je to silné. A také jsme s tátou o jeho knihách hodně mluvili, hodiny a hodiny. Kniha Stařec a smrt. Mám ji spojenou i s mámou. Táta ji napsal, když ještě máma žila. Nedlouho potom zemřela a pro mě je důležitý, že v té knize jsou oba. Pak mám ráda soubor povídek Štěstí, který vyšel ještě v šedesátých letech. Povídku Játra zrežírovala naše nejstarší dcera Josefína v Dejvickém divadle, ale táta už se premiéry bohužel nedožil.

Kdybyste z jeho knížek pro zfilmování vybírala vy sama, co byste zvolila?

Asi právě Starce a smrt. Je to komorní příběh, který si ale docela dobře umím představit buď jako celovečerní nebo televizní film. Po tátově smrti jsme ještě dokončili minisérii pro televizi, kterou rozepsal podle knížky Perlorodky. Tak jako napsal Povídačky pro Klárku z dopisů pro mě, tak Perlorodky jsou z dopisů, které z vězení psal mému bratrovi. Je to takový skautský příběh. Uvidíme, jestli se podaří zrealizovat plánovanou minisérii nebo z toho nakonec vznikne film.

ukázka z rozhovoru psaného pro blog Světa knihy