Smlčí-li spisovatel pravdu, lže...40 let od úmrtí Jaroslava Seiferta

21. leden roku 1986 byl chladný den plný mlhy. A taky smutku. Byl to den pohřbu básníka Jaroslava Seiferta:

Smutečním obřadem v Domě umělců v Praze se dnes naše veřejnost rozloučila s národním umělcem Jaroslavem Seifertem, dvojnásobným laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda a nositelem Nobelovy ceny za literaturu,“ oznámil tehdy v hlavních večerních zprávách Československý rozhlas.

Hlasatelka přitom opomněla říct, že Jaroslav Seifert byl také signatářem Charty 77. A v tom byl právě ten háček. Jako národnímu umělci náleželo básníkovi, kterého skutečně milovaly generace čtenářů, oficiální rozloučení, tedy státní pohřeb. Všichni národní umělci před ním včetně Jana Wericha jej měli. Jako chartistu však Jaroslava Seiferta komunistický režim uctít nemohl, jinak by popřel sám sebe. Československý stát se tak v lednu roku 1986 dostal do vlastní pasti. Zvolil tedy poněkud bizarní cestu: uspořádal státní pohřeb, ovšem bez účasti veřejnosti…

Kdo na tomto pohřbu však chyběl, byly tisíce lidí, kteří od rána stáli ve frontě před Rudolfinem, aby směli alespoň projít kolem Seifertova katafalku a přinést mu květiny. Těm byla na uctění jeho památky vyhrazena sotva hodina. V celé budově zatím hlídkovali příslušníci Státní bezpečnosti, aby se k rakvi náhodou nepřiblížil nějaký chartista nebo jiný nebezpečný živel. Pak byl Dům umělců hermeticky uzavřen a od sklepa až po půdu pečlivě prohledán, zda se tu přece jen někdo neukryl. Teprve po těchto manévrech mohl začít vlastní státní pohřeb:

„V průčelí smutečně vyzdobené Dvořákovy síně byl umístěn portrét zesnulého. Na katafalku spočívala rakev, zahalená československou státní vlajkou. Na čestném místě byl položen věnec prezidenta republiky. U katafalku byly vystaveny Státní ceny Klementa Gottwalda a Nobelova cena.“

Neslavní řečníci přitom pronášeli své neslavné projevy. Byl mezi nimi i tehdejší normalizátor české literatury Jan Pilař, který už léta dělal všechno pro to, aby Jaroslavu Seifertovi znepříjemnil zbytek života. Důstojnost celému aktu nakonec dodala jedině Česká filharmonie v čele s dirigentem Václavem Neumannem, která na závěr uvedla Largo z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Zdálo se, že Jaroslav Seifert na fotografii nad jevištěm se přitom trochu pobaveně usmívá…

zdroj: Český rozhlas