V novém "zahradním" dílu podcastu Terezy Matějčkové je řeč i o Georgi Gospodinovovi

Smrt se zde nepopírá ani neporáží. Život se vrací, ale nikoli jako návrat téhož – vrací se skrze proměnu. Zahrada neslibuje vítězství nad smrtí. Její záchrana je jiná: dočasná, opakovaná, praktická, ale vždy bez záruk.

Romantickým představám o zahradničení je Gospodinov vzdálen. Vadí mu, jak snadno filozofové nakládají na záda skutečných zahradníků krásné metafory.

V souvislosti s Voltairem poznamenává: Hezké, ale zasel kdy jedinou okurku? Opravme Gospodinova: Zasel. V době vydání Candida založil poblíž Ženevy hospodářství, na kterém sám pracoval. V tom ostatně tkví jedna z tezí Candida. Filozof – v jeho podání poněkud zaostalý Panglos – hovoří o metafyzice a velkých celcích. Na Candida však větší dojem udělá postarší turecký zahradník, podle něhož nás práce uchrání před třemi zly: nudou, neřestí, nouzí.

O zahradě nestačí filozofovat. Je třeba se v ní hrabat. Ušpinit si ruce.

Filozofická otázka „Jak má být uspořádán celý vesmír?“ se proměňuje skromnější, za to možná smysluplnější: „Co můžeme rozumně uspořádat my?“ Zahrada nás nakonec učí zacházet i s vlastní konečností. Nevyřešíme všechno, ale ledačemus můžeme pomoci, budeme-li ochotni se nasadit. A co námitka, že nic nemá smysl, protože celek je špatný? Gospodinov ukazuje, že je možné věc obrátit: něco může mít smysl i tehdy, když se jeho završení nedožijeme. Když píše o svém otci, zahradníkovi, který mu odkázal zahradu, poznamenává: „Smrt je třešeň, jež zraje bez tebe.“ Můžeme v tom slyšet bolestnou představu světa, který bude pokračovat bez nás. Lze však tuto větu číst i opačně: přesně proto má smysl třešeň zasadit. Smysl toho, co děláme, nemusí být podmíněn tím, že budeme přítomni jeho završení. Zahradník ví, že všechno, co zasadí, jednou opustí. Přesto sází.

Tereza Matějčková