Drsným svědectvím, plným hledání pravdy o ne zcela průhledném životě Jiřího Muchy, je kniha britského novináře Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha. Charles Laurence pobýval jako dítě britských diplomatů v prvním desetiletí „studené války“ v Praze. Bylo mu sedm let, jeho otec byl prvním tajemníkem britské ambasády (1957–1960), pohybovali se tedy v prostředí, v němž se to špiony a agenty hemžilo. S jedním z nich se zapletla i jeho matka. Byl jím spisovatel Jiří Mucha (syn slavného malíře), o němž se dozvídáme, že byl agentem StB – svůdcem manželek západních diplomatů, od nichž získával informace a jejichž rodiny pomáhal kompromitovat.

Z jeho vyprávění vyplývá, že Mucha byl idolem. Okouzloval svým šarmem, dobrosrdečností, vizáží světáka, schopností poutavě vyprávět o svých dobrodružstvích. Byl to bohém, který se přátelil s intelektuální elitou půlky světa, mluvil šesti jazyky, prošel pracovními lágry. Koho by neokouzlil? Těžší už je vypořádat se s tím,  že nebyl tak statečný a neměl tak pevný charakter. Tedy žádný James Bond, spíš ona upachtěná socialistická varianta. Martini, ženy - a tesilový řídící důstojník, který vám tu a tam připomene, že buď budete žít příjemný život bonvivána nebo se vrátíte zpátky do uranových dolů. V knize se navíc několikrát opakuje otázka: Byl Mucha pouze jedostranný estébácký gigolo nebo hrál s StB dvojí hru?