Slovinský básník a prozaik Kajetan Kovič ve svém románu Cesta do Tridenta nenápadně rozehrává velkolepou oslavu „obyčejného“ lidského života – života, který se v jeho podání proměňuje v jedinečné, barevné a dojemné dobrodružství.
Ticho plné vichru je intimní, lyrický román o ženě, která se vzpírá vlastní legendě. O těle, jež se mění v prach, o duši, která chce naposledy dýchat. O tom, že i múza může mít poslední slovo – a že i smrt může být formou svobody.
Román Těla ve tmě trhá na kusy témata identity, tělesnosti a touhy. Vypravěč, mladý spisovatel přezdívaný Hank, čelí kruté ráně osudu: nemoc mu vzala mužství. Po operaci, která ho připraví o možnost milostného styku, se ocitne v prázdném meziprostoru
V románu Vymazána vypráví Miha Mazzini příběh o matce samoživitelce Zale Jovanović, která v porodnici zjistí, že její osobní údaje nejsou zapsané v počítačových systémech a že ona ani její novorozený chlapec úředně neexistují.
Jedna dívka, dva muži na opačné straně barikády a příběh nejedné lásky. Píše se rok 1941 a slovinský Maribor je po okupaci německými vojsky připojen ke Třetí říši.
Nekropole je jedna z nepřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora z italského Terstu. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v lágru. Součástí knihy je také úvod ke knize esejisty a spisovatele Claudia Magrise.
Hroši Hubert a Marcel rádi sedávají ve stínu platanu a velmi je baví moudře rozprávět. A tak mudrují o spoustě věcí (třeba jak dlouho trvá liják, jak spočítat tučňáky nebo jak pomoci žirafě, která má škytavku).
Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu.
Základním tématem sbírky Alchymie srdečního pulsu (přel. Aleš Kozár) slovinského básníka Primože Repara je láska, jejíž projevy autor zapisuje formou haiku, které, jak známo, nebývá výlučně spojováno s milostnou poezií.
Rámec této knihy vyplývá už z jejího názvu. Vize Jarmuschova filmu Noc na zemi se v textu Polony Glavanové (1974) posouvá od taxíků světových velkoměst k mezinárodnímu nočnímu expresu Paříž–Amsterdam v rozpětí deseti hodin.