Děti úspěšných rodičů to mají těžké. Již od mala jsou na ně kladeny vysoké nároky, které často, alespoň dle mínění okolí, nenaplní.

(...) Tak jako ve většině románových premiér se v knize sice probírají "hříchy mládí", přesto i s odstupem stojí za pozornost, neboť předznamenala autorovu pověst zlobivého dítka ostrovní prózy. Debutant se tu cítil natolik silný v kramflecích, aby sebeironicky zúčtoval s vlastními omyly i dynastickými hádkami a stvořil mladší obdobu otcova intelektuálního kverulanta Jima Dixona: ve fázi, kdy se mladík teprve chystá na Oxford, jehož zastydlosti se papá vysmál ve Šťastném Jimovi. (...) A přece Amisova prvotina nepostrádá v líčení zmarněného vztahu znepokojivý humor i jistou shovívavost vůči hrdinovi, který mudruje, koho by měl hrát při přijímačkách na Oxford. Sebe sama. Pochopení, že okázalá nekonvenčnost adolescentů je jednou z nejotřepanějších vlastností mládí, Charlese vede správně: pojmenovat věci se už učí, a teď by je měl ještě brát s opravdovostí, i kdyby to znamenalo obětovat svou dámu. Udělali to všichni faustovští tvůrci v telecích letech a ten obchod se jim vyplatil. A tak nechť je odzvoněno Ráchel, jíž bude v románu líp s někým jiným, a budiž oslavena pravá láska: mateřština, která je první múzou spisovatele.

(...) Již zde se ohlašuje Amisovo přesvědčení, tak silně vyjádřené v pozdějších románech, že realita a bezprostřední zkušenost nejsou v moderní době možné, neboť jsou vždy výsledkem nějaké konstrukce. (...) Věnováno Ráchel je kniha značně sebevědomá a sebereflexivní. Dramatický monolog, kdy autorův hlas probleskuje tu a tam mezi řádky, se Martinu Amisovi podařilo zvládnout výborně a příběh vykazuje i vytříbený smysl pro humor.