Ve čtyřech na sebe navazujících krátkých prózách odhaluje Jürg Amann (1947) vývoj vztahu syna k matce. V každé z nich zachycuje z perspektivy syna důležitý životní mezník.

(...) Děj otvírá neúspěšná Cesta syna a matky za matčiným otcem, který od rodiny odešel, a oběma tudíž nezbylo než si ho vysnít. Mužské postavy se tak stávají hybateli alespoň v tom smyslu, že přimějí pozůstalé vydávat se na místa s nimi spojená. To chlapci - autorovi dává možnost navázat pouto k půdě a rodnému kraji jako symbolu rodiny.(...) Novela Zabít matku zásadně nevybočuje z kontextu autorovy tvorby, v níž se téma smrti opakovaně vrací (mezi jeho " mrtvé přátele", jak říká, patří Robert Walser a Franz Kafka, jemuž věnoval disertační práci). Text je ojedinělý a obdivuhodný přímostí, s níž se pouští do zásadního tématu lidské existence, a prostředky, které k tomu volí. Vztah s matkou nikdy není jen tak a je překvapivé, že se jím literatura zas tolik nezabývá, u Amanna však vypovídá o něčem ještě vážnějším - lidské konečnosti v důsledku dědičnosti.

(...) Je to kondenzovaná, úsporná a sporá, nesentimentální kniha, plná citu a bolesti. Ti druzí, kteří již odešli, v nás zůstávají v podobě nikoliv scelené a kontinuální, nýbrž zpřetrhané, fragmentární, a tuto neúplnost, která nastupuje ihned po odchodu bližního, Amann mistrovsky vystihl. Zlínská řada, v níž Amannovo rekviem vyšlo, se sice nazývá Edice moderních švýcarských autorů, ale nejde prakticky v žádném ohledu o knihu moderní, určitě však běží o dílo současné – a to zaskočeností, nepřipraveností vypravěče na smrt, nevyřčeným, ale přítomných strachem z nebytí a z rychlosti, jíž je jedinci čas ukrajován.