(...) Tereza Brdečková je zkušená a také poučená spisovatelka - její texty mají pevnou konceptuální kostru, která jí však nebrání nakládat s postavami a motivy s přitažlivou lehkostí. Alhambra má čtyři nestejně dlouhé části a každá z nich je vyprávěna z perspektivy jedné z postav - kreslíře, animátora a milovníka starých map Gabriela Kočky, jeho ženy Elišky, dcery Julie a otce Otakara. Krom toho je tu ještě zvláštní part, psaný kurzivou -patří bájné postavě velmože Baltazara, který odchází ze své říše, aby našel její mapu a tím i její jméno. (...) Brdečková svůj další román ustála se ctí. Vyprávění táhne dopředu, postavy jsou plné a lidské, motivy zřetelné. Nikde příliš nečouhají postmoderní konstrukce ani ideové šablonky, nemáme pocit, že nám chce autorka něco urputně sdělit. Téma se nenuceně vine jednotlivými osudy a spolu s rodinným mýtem o Baltazarovi drží knihu pohromadě

"Nikdo už není celý a úplný tam, kde je," odpovídá jedna z hlavních hrdinek knihy Alhambra, když se jí manžel zeptá, kdy byla naposledy duchem i tělem alespoň jeden den na jednom místě. Ty věty tvoří rukověť románu prozaičky Terezy Brdečkové, v němž vypráví příběh tří generací umělecké rodiny Kočků napříč dvacátým stoletím.(...) Nakonec tak román Terezy Brdečkové nekončí deziluzí, ale apelem k pozastavení. Možná to není nijak objevné, ale málokteré téma je dnes tak aktuální. Alhambru stojí za to číst právě proto, že se jí daří pojmenovat rozbíhavost současného světa, ve kterém už člověk nepřemýšlí v řádu dní, ale minut. Už se nestačí zamýšlet ani nad sebou a vlastním životem, natož aby měl ještě dost sil vnímat bolest a samotu druhých. A když už ho něco přinutí, aby se zastavil a usebral duchem i tělem alespoň na jeden den na jednom místě, bývá už většinou pozdě.