Ukázka:

1

Jak se stalo, že nejhorší den mého života začal jako jeden z nejlepších? V  tu ospalou neděli se nedělo nic převratně vzrušujícího. Byl to prostě jeden z těch slastných, líných dní – dlouho v posteli, dobrý sex, káva, pořádná snídaně se spoustou smažené slaniny, vajíček, žampionů a fazolí. A noviny u krbu. Naprostá pohoda a štěstí s mým manželem Willem. Jakmile odbila pátá a já se musela připravit do práce, bylo těžké se od toho všeho odtrhnout.

Když jsem vyšla z domu na stezku na nábřeží Temže, byla zima. Nad domy z červených cihel na druhé straně řeky zářilo zapadající slunce a voda v soumraku nabírala inkoustový nádech. Otočila jsem se zpátky směrem k  našemu domu, kde stál Will v arkýřovém okně v horním patře a jeho rozcuchané kaštanové vlasy zářily ve světle z ložnice. Měl na sobě své nedělní tepláky a starou mikinu s logem skupiny Nirvana a v náručí držel malou bílou kočku. Luna byla tulačka, kterou krmil, a zrovna jsme se bavili o tom, že nainstalujeme kočičí dvířka, ale jako všechny naše diskuse jsem ji musela přerušit, protože jsem šla do práce. Poslal mi pusu a zamával Luninou tlapkou. Vypadal tak spokojeně. Bláznivě spokojeně. Tak si budu navždy pamatovat ten poslední pohled na něj.

Zamávala jsem mu a  pak jsem se rychlým krokem vydala k metru. Slyšela jsem savý zvuk proudu, který se kolem mě valil. Vítr se hnal přes vodu přímo proti mně. Shrbila jsem se, ale ve flísové bundě jsem se stejně třásla zimou. Příští týden se změní čas, což znamenalo, že brzy budu jezdit do práce a z práce za tmy. Správná chvíle vyhrabat zimní kabát. Žili jsme v řadovém domě v klidné uličce na břehu řeky ve čtvrti Bermondsey, což je místo, kde se bydlí strašně draze. Will pochází z bohaté rodiny a dům jsme dostali jako svatební dar. Moje matka nám dala sadu steakových nožů, což vám může posloužit jako určitá představa o našem rozdílném zázemí. Samozřejmě jsem za tak velkorysý dar cítila vděčnost.

S Willem jsme manželé téměř čtyřiadvacet let, ale jeho matka Marelle mi svoji štědrost ráda neustále připomíná. Na stanici metra Bermondsey to bylo jen kousek a  jízda čtyři stanice do Westminsteru v prázdném vagonu probíhala v naprostém klidu. Myslela jsem na Lunu a na celou tu věc s kočičími dvířky. Dokázala jsem si představit Marellin rozhovor s Willem. „Williame, Maggie nikdy nechtěla děti – víš jistě, že nebude nic namítat proti kočce?“ Nebo... „Williame, ráda dvířka pro kočku zaplatím. Bůh ví, že bych ráda zaplatila i za jesle, kdyby mi k tomu dala příležitost.“ Téma dětí vrhá na naše manželství dlouhý a temný stín. Pravdou je, že jsem děti nikdy nechtěla. Stejně jako Will. Seznámila jsem se s  ním před devětadvaceti lety na medicíně, a  když to mezi námi začalo být vážné, k  tomuto bodu našeho společného života jsem se vyjádřila naprosto jasně. Chtěla jsem být doktorkou, co mi paměť sahá, a v průběhu let, kdy jsem stoupala po kariérním žebříčku a stala jsem se atestovanou lékařkou, jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Ale jak jsme stárli a Will vyměnil kariéru soudního lékaře za profesi interiérového designera a projektového manažera, vnímala jsem, že se jeho postoj změnil. Pozoroval, jak jeho starší bratr Hugo vychovává děti, a jeho sestra dlouho nemohla přijít do jiného stavu. Will pochází z rodiny, která klade velký důraz na zanechání určitého odkazu. Teď je mi sedmačtyřicet a můj čas na početí přirozenou cestou, bez IVF, už v podstatě pominul, což mi přináší úlevu.

Následující víkend nás Marelle pozvala na oběd do svého domu na venkově. Nevyhnutelná kočičí konverzace by se nepochybně stočila na téma dětí. Kdybych měla námitky proti myšlence adoptovat Lunu, byl by to pro Marelle další důkaz mé nechuti k dětem. Kdybych souhlasila, myslela by si, že je to poslední hřebíček do rakve jejího přání, abychom založili rodinu? Věděla jsem, že stále chová naději, že se vzpamatuju a budu uvažovat o IVF. Mluvit s Marelle bylo jako hrát šachy na úrovni velmistrů – vždycky se zdálo, že je o několik tahů napřed. Potřebovala jsem zjistit, co si myslí Will, abych nepadla do léčky.

I  když byla zima a  tma, na Westminsterském mostě vládl ruch a zdálo se, že jsem jediný člověk přecházející na sever proti proudu fotografujících turistů. Poryvy studeného větru od řeky mi vháněly slzy do očí, a když jsem zvedla hlavu, Big Ben odbíjel tři čtvrtě. Rozzářený ciferník hodin a vysoká řada oken v budově parlamentu se žlutě třpytily a odrážely se ve vodě. Ačkoli jsem tuto cestu absolvovala každý den, moje „já pocházející ze severu“ pohled na tyto slavné londýnské památky stále vzrušoval. Spěchala jsem na druhou stranu, protože jsem nechtěla přijít pozdě na šestou, kdy mi začínala směna, a vystoupala jsem po schodech rozlehlého komplexu nemocnice Guy’s and St Thomas’.

Kývnutím jsem popřála dobrý večer řadám pacientů zaparkovaným před hlavním vchodem na invalidních vozících, střídavě potahujících z cigaret a kyslíkových masek, a sjela jsem jedním ze služebních výtahů do přízemí. Nemocnice nedávno zrekonstruovala oddělení úrazové péče a pohotovosti, takže vznikl světlý, moderní prostor. V hlavní části vládl ruch a hluk.

Když jsem došla ke dveřím odpočívárny, ven právě spěchala moje přítelkyně a kolegyně doktorka Diane Kochanowski. Bylo jí něco málo přes padesát, tedy o pár let víc než mně, měla olivovou pleť a ocelově šedé vlasy nosila ostříhané na ježka. „Ahoj, Mags, ještě jsem se nezastavila. Vezou nám M10. Pět minut. Mladý muž, několik bodných ran.“ Mluvila a zároveň si natahovala nový pár latexových rukavic. Všechny úrazy a  zdravotní stavy mají svůj kód. Označení M10 znamenalo penetrující trauma, střelné nebo bodné zranění. Používali jsme ho depresivně často. Vběhla jsem do místnosti pro personál, kde jsem nacpala tašku do skříňky, převlékla se a umyla. O několik minut později jsem se vynořila na oddělení. Kolem mě spěchali dva zdravotníci s lůžkem, na němž vezli do nejbližší resuscitační místnosti krvácejícího mladíka. Tušila jsem, že mě čeká rušná noc.