Recenze z média MF DNES
Skončil na úřadu práce, pak napsal stěžejní příběh o lásce
(...) V češtině mu teď nakladatelství Větrné mlýny vydává román Listář, dílo, za které Šiškin dostal ocenění Velká kniha roku 2011 a které je dnes pro současnou ruskou literaturu stěžejní. Jde o milostné dopisy napříč prostorem a časem, řádky, které si píší dva lidé, již se neměli možnost nikdy potkat. Střídají se dva hlasy, mužský Voloďův a ženský Sašin. Šiškin dílo napsal po pětileté tvůrčí odmlce, během níž bojoval s nedostatkem inspirace, jednu dobu byl dokonce veden na úřadě práce jako nezaměstnaný – ve svém předchozím románu totiž použil úryvky z rozhovorů ruských žadatelů o azyl, které vyslechl jako tlumočník. Což nesly nelibě švýcarské úřady a vyhodily ho z dobře placeného místa. Přestože je ve čtyřsetstránkovém Listáři Šiškin věrný líčení milostných bolů a strastí odloučení, zjistí čtenář brzy, že tu něco nehraje: Voloďa začíná odchodem do války, která je evidentně první světovou, Sašenka žije v blíže neurčené sovětské éře studené války, zhruba v šedesátých letech.
Přečtěte si
Dějiny světla
Už vstupní kapitoly popisující ničivý požár v Březových Horách v dole Marie, který si v roce 1892 vyžádal 319 obětí, se čtenáři zavrtávají do hlavy jak důlní vozíky. Z hornického maloměsta pocházel i svědek té hrozné události, tehdy devítiletý František Drtikol. (...) Hutný román o Františku Drtikolovi, psaný zvláštní er-formou, má ambice aspirovat příští rok na literární ceny.
Umberto Eco hledá za pověrami pravdu
Přepsala Larssona, teď posílá na vraha těhotnou policistku
(...) Šťastně vybrali v Panteonu i čerstvý detektivní román Konec vosí sezóny britské autorky Denise Miny, kterou čeští čtenáři znají díky přepisu Larssonova Milénia do komiksové podoby. Kniha, za niž Mina dostala titul Nejlepší britská detektivka roku 2012, vychází i elektronicky a současně s audioverzí namluvenou Jaromírem Medunou. Už hororová první kapitola vyráží dech, notabene když ji předčítá dabér Horatia Caina z Kriminálky Las Vegas. Mina staví trilogii, jejímž je Konec vosí sezóny prvním dílem, na hrdince Alex Morrowové. Ta je vyšetřovatelkou emancipovaného jedenadvacátého století, nepřipomíná osamělé a ošlehané ženy policistky, které vládly žánru dřív. Je vdaná a čeká dvojčata, což jí nezabrání věnovat se práci, na stole má bestiální vraždu mladé ženy a sebevraždu bohatého finančníka. V čem je autorka jedinečná? Odpovídá recenze z Timesů: "Je ochotná víc než kdokoli jiný riskovat se svými postavami a noří se hloub do jejich emocí, ať už jde o policisty, oběti, či zločince."
Sérii o narcistickém autorovi končí Roth v kolotoči slávy
Oslava jinakosti
Krásná, slavná, nešťastná. Taková byla Marilyn
Jak postavit letadlo
Povídky dvacetiletého Topola ilustrují účtenky z kavárny
Některé školy ji zakazují, jinde je povinnou četbou
Jan Švankmajer, spiklenec slasti
Co kapitola, to drama. Strhující kniha o historii Tour de France
(...) Jeho historii shrnul sportovní redaktor MF DNES Tomáš Macek v knize Příběhy staré dámy – sto ročníků Tour de France. V knize tak strhující, že vlastně ani nevadí občasný sportovní žargon nebo klišé stylu "světe, div se". (...) Při čtení se neustále vkrádá otázka, proč tolik mužů tu křížovou cestu podstupuje. Peníze? Jistě, je rozdíl mezi třemi tisíci franků, které dostal vítěz prvního ročníku Maurice Garin, a milionovými příjmy dnešních hvězd pelotonu. Ale nejde jen o ně. Navzdory líčeným podrazům a tragédiím Macek odpověď dává: prostě to chtějí dokázat. Proto jeho kniha vůbec nevyznívá pesimisticky. A proto Tour pokračuje. Stý ročník začíná 29. června na Korsice.
„Adolf Hitler mi zachránil život,“ tak otevírá Jaroslav Rudiš brilantní příběh.
Nejnovější próza Jaroslava Rudiše, která vyjde zítra, se jmenuje Národní třída. Člověk při čtení zažívá dva extrémní pocity: zhnusení a nadšení. První způsobuje hodnotový žebříček hlavního hrdiny, jeho životní styl i prostor, v němž se děj novely odehrává. Druhý brilance, s níž to Rudiš trefil, dokumentárnost, s jakou mizérii popsal. 90 %
Jacob se odhodlá milovat
Nádherná kronika lotrinské kolonizace rumunského Banátu obsahuje na každé stránce literární nebo myšlenkovou perlu či dechberoucí obraz zašlých časů s jejich přitažlivostí i krutostí. (...) Koncentrát příběhů, který lze číst znovu a znovu. Florescu je od prvního řádku naléhavým, skoro zběsilým vypravěčem a jeho hrdinové téměř pohádkovými bytostmi. Hodnocení: 90 %
Vtip ostrý jako střep z půllitru
(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.
Napsal Alkoholy – a utajený deník
Vlídný Binar hladí kočky a smiřuje
Prózy Ivana Binara nejsou nijak dravé, v jejich tónu převládá laskavost a vlídnost. Přestože píše o zvůli, nespravedlivostech, vyhnání. I k těm nejpodlejším postavám přistupuje s otcovskou shovívavostí, nemůže být každý hrdinou, a kdo má sám strach, rád často děsí druhé. Binarův nejnovější román se jmenuje Jen šmouha po nebi a vychází v nakladatelství Torst. Vypráví ho devatenáctiletý Antonín z rodiny poznamenané bolševikem – tatínka pochovali, maminku zavřeli do blázince a malou sestru Anku si vzal sirotčinec. Antonín skončil ve skupince odsunutých, mezi dvacítkou "přihnanců", kteří pod píkami a samopaly rusky mluvících vojáků doklopýtali až do Sudet, do nedobrovolně opuštěných stavení vesnice Spálené. Tady se už v první pijatyce (v rasovně zůstaly nakvašené švestky a byla by škoda je nevypálit) začíná ukazovat, kdo je kdo.
Smutku a času navzdory
Unikátní fotografie ukazují černobílý svět undergroundu
Život magnáta Miloše Havla byl jako scénář k drsnému filmu
Krystyna Wanatowiczová zkrátka odvedla skvělou práci. Lze něco vytknout? Snad jen to, jak dlouho museli čtenáři na Havlův životopis čekat. Nejednoznačné a kontroverzní osudy jako by se nenosily.
Hodnocení MF DNES: 90 %
Nepomucký, ve špatné době na špatném místě
(...) Ať se turista při toulkách Českem vrtne kamkoli, je prakticky vyloučeno, aby se vyhnul Janu Nepomuckému, bezpochyby nejznámějšímu českému světci. Jeho obrazy zdobí velké chrámy i vesnické kostelíky, sochy stávají na návsích, náměstích i mostech. Kolik toho však o katolické osobnosti ve skutečnosti onen obyčejný turista ví? Ve své knize Jan Nepomucký – česká legenda dává odpovědi na všechny otázky historik Vít Vlnas, jeden z největších českých odborníků na české baroko a ředitel Sbírky starého umění Národní galerie v Praze.
Životem projel na plný plyn, píší o Smoljakovi jeho děti a přátelé
"Životem projel na plný plyn, tak jako jezdíval v autě. Kniha není jeho biografie, ale kaleidoskop pohledů těch, které svezl s sebou, s nimiž na chvíli zaparkoval nebo se jim pouze mihl v zákrutě," vysvětlují v předmluvě ke knize Smoljakovy děti David, Filip, Kateřina a Alžběta. A nazývají ji Smoljakopisem, který má zaplnit prázdná místa na mapě jejich tatínka. Publikace je plná fotografií, starých dokumentů, dopisů režisérových vnuků, záběrů z divadelního jeviště i z filmů. (...) Téměř tři desítky lidí včetně Zdeňka Svěráka, Ivana Hlase, Josefa Abrháma či Jiřího Suchého na Smoljaka vzpomínají. Jejich texty dělí editoři do osmi kapitol, tematicky se vztahují k jevišti, filmovému placu, ale i k oblíbené plachetnici na Slapech nebo k jeho občanské angažovanosti. Neúnavně se totiž snažil zlepšit i poměry v politice.
Román o bankovní krizi by mohl vyvolat revoluci
(...) Díky ich-formě a používání často skutečných jmen a názvů působí Zpověď prohnilého bankéře jako literatura faktu. A svým způsobem jí je, přinejmenším ohledně stamilionových odměn pro finančníky, kteří se nikdy nehodlají zříci svých zlatých padáků. Pro připomenutí: Richard Fuld, šéf zkrachovalé Lehman Bank, si podle BBC za osm let v nejvyšší funkci vydělal 300 až 500 milionů dolarů. Kniha, kterou ve výtečném překladu Jiřího Našince vydává nakladatelství Prostor, má samozřejmě happy end. Bohužel ne takový, po jakém by spravedlivě rozhořčený čtenář toužil. Jedno však ví jistě: chovat po přečtení iluze o bankovním systému prostě nelze.
Šest tisíc veršů bájí o zlatém rouně
Pohádka, co nenudí ani dospělé
Kosprd a Telecí má kromě výborně rytmizovaného příběhu (který rodiče pravděpodobně rozečtou ratolesti před usnutím a i když dítě už bude dávno v limbu, sami dočtou v jednom zátahu až do konce) také báječné ilustrace Galiny Miklínové. Ta je tentokrát víc drsná než poetická, což se k příběhu výborně hodí. Zdá se, že po Kanafáskovi, jednom z nejvydařenějších večerníčků porevoluční tvorby pro děti (i na něm se výrazně podílela Galina Miklínová) se Papoušková zase trefila. Knihy pro děti však seriálovou scenáristku neuživí. Což je škoda, protože kdyby tenhle žánr psala víc, měli bychom po tandemu Macourek-Born podobně kvalitní tandem Papoušková-Miklínová. Hodnocení: 90 %
Kreslené Pidilidi zrodili cínoví vojáčci v květináči
Slovník ke svatému Valentýnu je příjemným experimentem
Jde o soubor textů inspirovaných abecedně řazenými výrazy ze slovníku, které s trochou čtenářovy snahy dají dohromady jeden obyčejný milostný příběh. Titul lze číst i jako samostatná provolání o lásce týkající se vybraných hesel. V některých případech je to sice trochu okaté, jindy se však autorovi povedlo dodržet minimalistický formát s přesným zásahem do čtenářova emočního terče. Pár slov, a jak dojímají! Příjemný experiment.
Poezie a pitomost se navzájem nevylučují, dokazuje Wernisch
Coelho napsal další mýdlovou operu
Hakl skvěle vystihl svět mužů plýtvajících životem
Novela Skutečná událost je jednou z nejlepších knih o současných mužích. Haklovi hrdinové sice touží mít život ve svých rukou, místo skutečné akce si však jen každý den barví bradky a odmítají závazky. (...) Kniha Skutečná událost má tři hrdiny. Jeden je spisovatel, který stárne a nechce si nic začínat s optimismem, důvěrou, závazky. Druhý si každý den barví bradku na jiný odstín. Ne z radosti, hravosti nebo ve snaze se někam zařadit a od něčeho distancovat, spíš v touze dát křečovitě najevo lidem, že jeho mysl je stále mladá. Třetí je rozhněvaný mladý muž poznamenaný smrtí se vztahem k drogovým experimentům. Všichni vycházejí z generace, která se v pubertě snad kvůli právě končící totalitě dostatečně "nevyblbla" a teď se necítí povinna nikomu ničím. Zaměstnavateli, manželce, milence, rodičům a zejména sama sobě.
Nešleha fotil přírodu přesvědčivě, jako pohádku
Skvost, za který se autorovi děkuje
Dalo se čekat, že vnuk slavného německého spisovatele Heinricha Manna a syn jeho rovněž slavného československého kolegy Ludvíka Aškenazyho bude mít literární nadání. Avšak až při čtení knihy Jindřicha Manna Poste restante člověk zjistí, jak veliký jeho talent je. Skoro se chce napsat ohromující. Dílo, které vyšlo nejprve v roce 2007 v Německu, Mann podle vlastní ediční poznámky pro české vydání "zkrátil, ale místy i prodloužil a stylisticky pozměnil" – a přeložil do češtiny. Ale do jaké češtiny! Hraje si s ní jak dirigent s dokonale poslušným orchestrem. (...) Když se člověk se skvostem, jakým je Poste restante, potká, měl by se omezit na jediné: poděkovat autorovi. Recenze: kniha 90 %
Skvost, za který se autorovi děkuje
Velké dílo
Jak (ne)přežít konec světa
Zlo(dů)myslná variace na Oidipa
(...) Nenáviděl otce stejně intenzivně, jako miloval matku. Jenže když mu bylo deset let, zemřela na rakovinu. Zbyly mu vzpomínky. A nenávist. Teď svůj příběh vypráví. Ve věznici? V psychiatrické léčebně? Nějaké psycholožce? Či snad novinářce, která to má všechno sepsat? Nebo fiktivní ženě existující jen v jeho hlavě? Nevíme, brazilský spisovatel Mario Sabino (1962) nepovažuje za nutné to sdělit. A vlastně to v téhle neuvěřitelně důmyslné i zlomyslné variaci na oidipovský komplex vůbec nevadí. Čteme jazykově a stylisticky vytříbený dialog, v němž slyšíme jen jednu stranu, otázky a reakci té druhé si musíme domýšlet. Ale ani to v záplavě úvah o životě a smrti, o lásce a orgiích, o filozofii a náboženství, o dobru a zlu nevadí.
Celé století očima jedné ženy
Recenze: kniha 80 %