Byla noc z neděle na pondělí, za pár hodin jsem měl vstávat do práce, ale na spánek jsem neměl pomyšlení. Dočítal jsem totiž knihu, která mě naprosto pohltila. Říkáte si, že je to klišé? Možná. Ale u románu Lázár od Nelia Biedermanna to platí do poslední tečky.

Autorovi je teprve 23 let, ale píše s jistotou vypsaného literárního matadora. Žádné křečovité experimenty nebo hledání formy. Biedermann zkrátka vypráví strhující rodinnou ságu uherského šlechtického rodu Lázárů napříč 20. stoletím – a čerpá přitom ze vzpomínek vlastní rodiny, která po nástupu komunismu musela utéct do Švýcarska.

Sledujeme pomalý rozklad starého světa a lidi, kteří měli co ztratit a postupné ztráceli úplně všechno. Příběh dýchá zprostředkovanou zkušeností: každá generace rodu dostává svůj vlastní hlas, čímž se mění perspektivy i atmosféra. Není to ale žádná nudná dějepisná učebnice, děj má obrovský spád a emoce.

Kniha dokáže neskutečně zasáhnout a místy až fyzicky bolet. Třeba scéna, kdy hlavní hrdina ze strachu přihlíží odchodu Židů z Budapešti a nehne ani prstem, aby pak s příchodem Sovětů stejně o všechno přišel, vystihuje celou tragédii lidské zbabělosti lépe než sáhodlouhé popisy. A název? Biblický odkaz je jasný – Lázárové sice vstávají z mrtvých, ale pokaždé do o něco horšího života.

Prochází tím i silný, netlačený motiv lásky jako jediného pevného bodu v šílené době. Biedermann nepoužívá levný sentiment, těžké momenty popisuje věcně a o to mrazivěji působí.

Není divu, že knihu chválí Daniel Kehlmann, britský The Guardian a do svého knižního klubu si ji vybrala i Dua Lipa. O skvělý český překlad se postarala Michaela Škultéry, díky níž text neztrácí nic ze svého tempa a síly.

Lázár je pro mě jedním z největších literárních zážitků letošního roku. Pokud hledáte čtení, které vás nepustí a donutí vás probudit se do nového dne s kruhy pod očima, tohle je přesně ono.