Čtivé, dobrodružné, napínavé, reálné, místy syrové a vždy s překvapujícím rozuzlením, to jsou pro mě knihy Trujkunt. Zatím poslední Krystu jsem přečetla nadvakrát, s nedočkavostí, do jakých situací se dostane hlavní hrdina. Zraje nám, chlapec, přesto má chvilky mladistvého divocha. Celá série mě přivádí do doby mého mládí i současné reality. Hrdinové jsou téměř sousedi, nebýt fiktivní, zdravím se s nimi, vyměním úsměv. Petr Sagitarius se nebojí používat lidové výrazy, protože ty na situace naprosto pasují. Ukazuje život, jaký je. Jen doufám, že těch mordů v našem okolí není až tolik. Těším se na další pokračování a současně doporučuji, čtěte od prvního dílu přes následující až k novinkám, tak je to /alespoň pro mě/ nejlepší.

Co se stane, když se malá rakouská vesnice rozhodne zmizet ze světa – doslova? Ve fiktivním Nincshofu, ukrytém kdesi u maďarských hranic, si místní starosta a jeho kumpáni vzali do hlavy, že moderní svět na svou půdu nepustí. Vymazat vesnici z lidského vědomí. Zařídit, aby na ni svět zapomněl. Jenže plány komplikují noví přistěhovalci s pakozy a sousedka Erna Rohdieblová, která se v noci potají koupá v cizím bazénu…

Johanna Sebauerová napsala – a Michaela Škultéty brilantně přeložila – román, který se neřítí kupředu jako lavina, ale plyne. Neburcuje, ale šeptá. Donutí vás zpomalit a vychutnat každou větu. Autorka má totiž mimořádný cit pro jazyk – vynalézavé slovní obraty a velká dávka fantazie (víte třeba, co je pusztafík?) dělají ze čtení opravdovou rozkoš.

Za potrhlou zápletkou se přitom skrývá chytrá myšlenka: proč někteří lidé tak zuřivě odmítají měnící se svět? Humor je jemný, ale vždy přesný. A závěr – ten ve mně vyvolal emoční tornádo.