Tak tohle jsem nečekala. Ani děj, ani rozuzlení. Děvět křížů jsem dosud jakožto tajemné místo neznala a po přečtení knihy vím, že ho ani do budoucna navštívit nechci. V knize jako takové se střídá současnost, v níž jede lehce disfunkční rodina na výlet do zoo právě skrze toto místo a druhá zápletka se odehrává v 16. století, kam je datován vznik zdejší pověsti. Musím přiznat, že příběh z dob dávno minulých mě bavil více a dle mého odhadu je mu věnován větší prostor. Ačkoli se motal v podstatě kolem tří lidí, hrozně mě zajímalo, jak to s nimi dopadne. A nakonec i se "současnou rodinou". Myslím, že tato kniha se vyrovná těm od Kariky, s nimiž je často porovnávána.

Může vzniknout dobrá kniha jen z toho, že si dva lidé ve vlaku z Vídně do Mnichova povídají? U většiny autorů by to byl sotva nosný nápad. U zkušeného spisovatele to ale může stačit. Daniel Glattauer už několikrát ukázal, že dialog je jeho přirozené teritorium. Otázkou tedy není, zda to zvládne řemeslně, ale zda i tentokrát dokáže z minima vytěžit maximum.

Je to dvacet let, co český knižní svět zasáhl román Dobrý proti severáku. Jednoduchý nápad, chytrá forma a silný čtenářský ohlas. Glattauer si jím vydobyl pověst autora, který umí psát o vztazích lehce, s nadhledem a bez zbytečné tíhy. Ve vlaku k tomuto obrazu přirozeně odkazuje, aniž by se ho snažil překonat nebo zásadně rozšířit.

Novela, kterou v češtině vydalo nakladatelství Host v překladu Viktorie Hanišové, stojí na zcela minimalistickém základu. Stárnoucí spisovatel v tvůrčí kriz Eduard Brünhoferi, cesta vlakem, nečekaná spolucestující – terapeutka Catrin Meyrová. Zpočátku se může zdát, že autor volí až příliš bezpečnou cestu. Dialogy jsou civilní, tempo klidné, situace zdánlivě obyčejná. Právě v této uměřenosti se ale ukazuje Glattauerova zkušenost.

Rozhovor se postupně mění v psychologickou hru. Catrin klade otázky, tlačí, systematicky rozkrývá Eduardovy postoje k lásce, nevěře, stárnutí i alkoholu. Eduard odpovídá, uhýbá, racionalizuje a čtenář sleduje nejen jejich čím dál tím ostřejší výměnu názorů, ale také jeho vnitřní monolog. Pointu příběhu lze odhadnout poměrně brzy, což ale nepůsobí rušivě. Glattauer se tentokrát nesnaží šokovat, spíš pečlivě vede čtenáře k cíli, který dává smysl.

Ve vlaku není kniha, která by chtěla otřásat nebo znejišťovat. Je to komorní text, založený na přesném dialogu, jemném humoru a schopnosti vystihnout drobné lidské slabosti. Nejde o autorův vrchol, ale o suverénní, vyzrálé dílo, které ví, čím chce být. Pokud by měla být tato novela jeho poslední, působila by jako klidná a důstojná tečka. Nenápadná, ale čtenářsky velmi příjemná.