Karel IV. je jedna z mála českých historických postav, o které víme skoro všechno — nebo si to alespoň myslíme. Otec vlasti, zakladatel Karlovy univerzity, stavitel Karlova mostu, nositel Zlaté buly. Ale co když je ta ikona trochu příliš nalakovaná?

Berlínský profesor Olaf B. Rader, specialista na kulturní dějiny středověku a autor dříve oceňované biografie Fridricha II., přistupuje ke Karlovi bez národních vášní. Ukazuje ho jako hluboce zbožného i chladně pragmatického vládce — panovníka obdivuhodného i rozporuplného, nejen posil světa, ale také tvůrce jeho řádu. 14. století přitom není v jeho podání idylickým zlatým věkem, ale dramatickým obdobím plným politických a hospodářských krizí, kulturního neklidu a hledání nového způsobu správy rozlehlé říše.

Kniha je postavena na pečlivé práci s prameny a kritickém čtení dosavadního bádání — tedy přesně na tom, co populárně-historické knize dodává páteř. Rader nahlíží Karla IV. komplexně, přičemž důraz klade jak na jeho říšskou vládu, tak na její propojení se strukturálně zcela odlišným panováním v českém království. A nezapomíná ani na Mistra Třeboňského oltáře, ani – kuriózní detail – na Steklého film Slasti otce vlasti.

Pokud chcete vědět, jak vypadá Karel IV. bez česky vlasteneckých brýlí, tohle je ta kniha. Pohled zvenčí bývá osvěžující – i když ne vždy lichotivý. A myslím, že objektivní pohled na našeho velikána už jsme potřebovali jako sůl.

Co se stane, když se malá rakouská vesnice rozhodne zmizet ze světa – doslova? Ve fiktivním Nincshofu, ukrytém kdesi u maďarských hranic, si místní starosta a jeho kumpáni vzali do hlavy, že moderní svět na svou půdu nepustí. Vymazat vesnici z lidského vědomí. Zařídit, aby na ni svět zapomněl. Jenže plány komplikují noví přistěhovalci s pakozy a sousedka Erna Rohdieblová, která se v noci potají koupá v cizím bazénu…

Johanna Sebauerová napsala – a Michaela Škultéty brilantně přeložila – román, který se neřítí kupředu jako lavina, ale plyne. Neburcuje, ale šeptá. Donutí vás zpomalit a vychutnat každou větu. Autorka má totiž mimořádný cit pro jazyk – vynalézavé slovní obraty a velká dávka fantazie (víte třeba, co je pusztafík?) dělají ze čtení opravdovou rozkoš.

Za potrhlou zápletkou se přitom skrývá chytrá myšlenka: proč někteří lidé tak zuřivě odmítají měnící se svět? Humor je jemný, ale vždy přesný. A závěr – ten ve mně vyvolal emoční tornádo.