Viivi Luik (nar. 1946), básnířka, prozaička a esejistka, patří k živoucím legendám estonské literatury a Sedmé jaro po míru (1985) k jejím moderním klasikám. Autorka ve svém autobiografickém románu přináší lyrické a intimní svědectví toho, že i ve světě po katastrofě lze zasít semínko naděje v lepší život.
Počátek padesátých let, Estonsko. Země stále nese stopy války, kolektivizace i násilných sovětských deportací, během nichž byly na Sibiř odvlečeny desetitisíce lidí, a na venkově přetrvává nejistota a obavy.
