Básník Zavadskyj, který debutoval na sklonku 90. let, se dlouhou dobu věnoval zejména experimentální poezii, jež jako by právě symbolizovala onu bezbřehou svobodu tvorby a zacházení s jazykem a textem.
Jan Antonín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, je znám především jako prvotřídní divadelní režisér, který za svá nezapomenutelná představení posbíral řádku prestižních cen. Ve skutečnosti je však autorem renesančního záběru.
Kdyby nebohá žížala tušila, kam se vydává, zůstala by raději skrytá v zemi, mezi kořínky petrklíčů a mějemi. Datel si udiveně ťuká na čelo: Tuk! Ťuk! Ťuk! Mezi ptáky se jí zachtělo? Orlí let. Ostříží zrak. Dravčí spár.
Biligvní vydání zahrnuje asi polovinu Ausoniova díla tak, aby obsáhl všechny polohy: něžně milostné, lyricky krajinopisné, uctivě vzpomínkově elegické, křesťansky zbožné i politicky devótní.
Samá voda. Samá voda. Přihořívá… Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře ...
Desátá kniha českého básníka, esejisty, výtvarníka, fotografa, designéra a typografa, má podtitul Básně k obrazům, a taková také je. Plná barevných reprodukcí a pastelových slov.
Proč dnes vlastně číst poezii? Podle francouzského filosofa Edgara Morina je poezie především ochranným štítem proti „hyperpróze života“, jedním ze způsobů, jak čelit každodenní rutině a racionalitě.
