Ivo Vodseďálka lze bez nadsázky označit za jeden z neobjevených pokladů moderní české literatury, tedy v tom smyslu, že širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý.
Mariánský příkop, jak říká autor básnické sbírky stejného názvu Michal Matzenauer, je pro něj asi nejtajemnější místo na zemi. V mládí používal tuto tajemnost často ve svých obrazech. Nyní se k tomuto symbolu vrátil a zpracoval ho v básních.
Snad u žádného jiného autora české poezie se nesetkáme s něčím podobným: jedna postava procházela po více než dvacet let důsledně všemi Hruškovými knihami, zjevovala se na chvíli a zase mizela se svojí znepokojivou energií a osudem. Adam.....
Jiří Pechar je českému čtenáři znám především jako překladatel, literární vědec a filosof, méně jako básník. Sbírka poezie Slovo v samotě vyšla původně před více než třiceti lety pouze v samizdatu, tedy širší veřejnosti téměř nedostupná.
Milan Balabán je znám jako náš přední znalec Starého zákona, hebraista, evangelický teolog, esejista, překladatel starozákonní Písně písní. Důležitou součástí jeho ohledávání světa je však také poezie, kterou píše po celý svůj život.
Souborné vydání básnického díla autora, který kvalitou své poezie patřil k předním osobnostem českého básnictví druhé poloviny dvacátého století, a přitom je dodnes širší čtenářské obci prakticky neznám.
Básnická sbírka, ve které autor předkládá ucelený epos o planetární geologii, prehistorii a mytologii, inspirovaný východoasijskou krajinomalbou, japonským divadlem nó, zenovou praxí, indiánskými příběhy, či západní poetickou tradicí.
Ľuboš Bendzák je tak trochu romantický vyděděnec, na němž ulpívá městská špína. Je pozorovatelem se vzácnou schopností potěžkat detail, ale dát mu i poetickou a výpovědní hodnotu.
Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě.
Havran (v orig. The Raven, v přesném překladu Krkavec) je jedna z nejznámějších básní významného amerického básníka Edgara Allana Poea, poprvé byla vydána 29. ledna 1845 v novinách New York Evening Mirror.
Básně jakoby kreslené jednoduchou čarou a kresby plné nevyřčených slov. V této knize jde řeč poezie ruku v ruce s linií kresby a jedno bez druhého nemůže být. Nalézání času pomocí slov a obrazů se ukazuje jako možný způsob hovoru s pomíjivostí.
