Jiří Kolář (1914–2002) patřil k nejodvážnějším novátorům
v oblasti poezie i výtvarného umění. Jeho umělecký i názorový
nonkonformismus vedl k tomu, že v době komunistického
režimu byla až na výjimky jeho tvorba zakazována.
V knížce Emanuela Frynty, která poprvé vyšla až dlouho po autorově smrti, se skrývají notoricky známé nonsensové verše prvotně určené dětem, avšak milované mnoha dospělými.
To zásadní o světě a o lidech je tu odedávna a s trpělivostí se dá vypozorovat, pokud budeme schopni se na chvíli zastavit a skutečně se začít dívat a poslouchat.
Ženské, kočky, psaní, hudba. A pití. Tohle všechno se vybaví každému čtenáři Charlese Bukowského; každému asi v jiném pořadí. Po tematických antologiích O kočkách a O psaní vychází nyní další soubor básní a prozaických úryvků, známých i méně známých.
Výbor z poezie známého středověkého korejského literáta a buddhistického mnicha (1435-93), jehož verše udivují transcendentní hloubkou i obrazy nezvyklé krásy.
Básnická sbírka Vratislava Brabence vychází v autorově vlastním uspořádání, ale současně i jako připomínka jeho nadcházejícího životního jubilea – Vráťovch osmdesátých narozenin.
Co s tím bylo nařčeno z předčasného defétismu i ověnčeno Cenou Jiřího Ortena. Odsouzeno za snahu zbytečně šokovat a později zařazeno mezi poezii poučených snílků. Jedná se o knihu tenkou, ale rozporuplnou.
