Nehmotná vysněná žena provází básníka v jeho páté sbírce skutečností bytu i kanceláře, ulicemi jeho města, ale zejména představami a vizemi, vládne jeho nocím, je královnou jeho srdce, těla i mysli.
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková. A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky.
Osudy některých českých básníků jsou dobrodružnější než leckteré akční filmy. K těm opravdu pozoruhodným patří i životní příběh zapomenutého Jana Tumlíře.
Úsměv a smích rozsvěcují svět. Přesně tak působí ilustrace Adolfa Borna a humor Jiřího Žáčka v knížce Láry fáry, třesky plesky. Děti to mají rády. Básničky jsou veselé i něžné, rozpustilé i poučné a krásně se říkají.
Ironii, absurditu a grotesknost sbírky Nepřeháním si můžete užít trochu jako hru. Jenže co když se za ní schovává něco mnohem hlubšího a bolestivějšího?
Klíč ke sbírce se nachází v „lesních básních“, inspirovaných rytmem sadby stromů. Sám autor napovídá: „Jistý čas jsem býval lesním dělníkem a paní les byla mojí milou. Dubnová rána se zakarpatskými dříči byla nezapomenutelná.
