Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018).
Tři básnické sbírky psané od přelomu let 1953/1954 a poprvé vydané v šedesátých letech – Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (původně Lynč, 1968).
Pokusili jsme se ochočit si vesmír poetickými pohádkovými názvy plnými nekomplikovaných kontrastů: žhavý Červený obr, ledový Bílý trpaslík. Konceptuální cyklus Terezy Bínové přináší bezprostřednost, hravost a hloubku básnické výpovědi.
Dětská hra je všemocná. Může se do ní zapojit kdokoli a její součástí se může stát cokoli. Zkrátka vůbec nic jí neodolá, protože hřištěm i hračkou je dětem doslova celý svět.
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou.
H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Psát haiku jako slabikovou skládačku, brát je jako Tetris nebo sudoku, je veselé a zábavné. Ale pokoušet se psát haiku jako poezii je těžké, skoro bolestivé. Člověk brzy zjistí, že počet slabik je ten nejmenší problém.
