Prozaik a esejista Josef Jedlička psal v 50. a na počátku 60. let po dobu více než dvanácti let dopisy svému staršímu příteli Václavu Wildovi. Jedličkovy dopisy jsou mimořádným literárním dílem, skutečnou kulturní a společenskou kronikou své doby.
Esej Victora Huga odráží snahu mladého umělce o zásadní průlom v myšlení o umění a je nejdůležitějščím projevem směřování mladé umělecké a intelektuální generace ve Francii první třetiny 19. století
Výběr autorových fejetonů, které se věnují známým i neznámým lidem, s nimiž se autor stýkal, rodičům, dětství, rodné Praze, soukromí vlastní rodiny, všedním i nevšedním věcem a situacím.
Závěrečný svazek Encyklopedie Jiřího Suchého je výběrem úvah, které pronášel Jiří Suchý v rozhlase, později v časopise, ještě později opět v rozhlase a nakonec i v denním tisku.
V druhém svazku svých Různých řečiští pokračuje Ludvík Kundera v „portrétování“ přátel (Jánuš Kubíček, J. M. Tomeš, Jan Grossman, Ivan Slavík, František Foltýn, Ida Vaculková...), více se však přiklání ke svérázným fejetonům.
Problém plastičnosti autor sleduje v dílech amerických minimalistických sochařů, George Segala, Zdeňka Palcra, Miloslava Chlupáče, Karla Nepraše či Stanislava Podhrázského.
Svazek je věnován Čapkovi - publicistovi a obsahuje soubor fejetonů a drobných publicistických textů (Ledacos) a satirický ilustrovaný fejeton (Umělý člověk).
Ve svém šestisetstránkovém eseji podává Josef Šafařík zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži.
