Homo faber jako jeden z nejlepších románů švýcarského autora Maxe Frische. Je moderní oidipovskou tragédií, temným, napínavým příběhem, který fascinuje barvitou metaforickou mluvou a intenzivním nahlédnutím do psychiky neobvyklého protagonisty.
Po předchozích titulech, v nichž se Ralph Dutli zabýval našimi „kulturními dějinami“ prostřednictvím zástupců z říše rostlinné (oliva a olivovník) a živočišné (včela a med), přidal nyní esej o představiteli z říše minerálů.
Úplně obyčejný člověk, jeho úplně obyčejný život a jeho zcela obyčejný konec. Ale román Lukase Bärfusse je všechno jiné než obyčejný. Neboť v něm vypráví o sebevraždě svého bratra.
Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.
Kiterární hra na schovávanou pro mladé i staré, velké i malé, plná skrytých i méně skrytých narážek, a hlavně plná útěchy pro každého, kdo někdy v životě ztratil panenku nebo cokoli, co mu bylo drahé.
Útlá próza, dílo třiadvacetileté autorky, je do značné míry autobiografickou reminiscencí vlastního dětství a mládí naplněného pocity bezprizornosti, nejistoty a hledání záchytného bodu.
Stejně jako ve většině Amannovy tvorby nesoucí autobiografické rysy autora jsou i v knize Zabít matku ústředními motivy smrt jakožto utrpení, završení (nebo také vykoupení) a vztah syna a matky.
