Román polské autorky Agnieszky Szpily Bosorky může na mnohé působit jako zjevení. Drzost, otevřenost a naštvanost, s níž píše, se nejspíš nebude všem líbit a mnozí čtenáři či čtenářky ji nemusejí skousnout.
Mirandini rodiče žijí ve zchátralém domě na francouzském venkově. Její otec je profesor filozofie v důchodu. Matka ráda obrací konverzaci k válce, ačkoli se narodila až po ní.
Co uděláte, když se u vás doma zčistajasna objeví živý slon? A co když zjistíte, že nejste jediní? V nové satirické alegorii Saši Filipenka se jednoho dne v každé domácnosti, na každém dvorku, v každém sídlišti objeví slon.
Píše se rok 1961 a v nizozemské venkovské provincii Overijssel je klid. Krátery po bombách jsou zasypány, budovy zrekonstruovány a válka je skutečně u konce.
Důkazem chaosu a bídy, která sužuje Caracas, jsou hordy psů potulující se po ulicích. Z metropole uprchly miliony Venezuelanů, kteří ponechali své psy ve městě jejich osudu.
Komorní milostný příběh, v němž hraje roli tajemství a osudovost, příběh ztrácení a nalézání, návratů k téže ženě, dilema muže, který má vše, o čem dřív mohl jen snít, a přesto tápe v domnění, že skutečnost je jiná, než jak se jemu či nám jeví…
Na samém počátku Schlinkova románu stojí událost ryze osobní, ne-li přímo soukromá: totiž onemocnění žloutenkou. V jeho průběhu však dojde k přesahu, který se bezprostředně dotýká osudu a svědomí jednoho z největších evropských národů.
Čtenáři, kteří mají v souvislosti s Houellebecqovou tvorbou jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“.
Září 1962: mladá žena, sotva dvacetiletá Severina přijíždí po studiích učitelství do horské vesnice v Pyrenejích, kde má působit jako provizorní učitelka základní školy.
Nejnovější román Jeana-Paula Duboise, laureáta prestižní literární ceny Goncourt, přináší nevšední téma: hrdina Paul vstřelí dvě kulky do hlavy svého otce – ovšem v době, kdy už jeho zploditel byl dva týdny po smrti…
Petr Iljič Něstěrenko udržuje se smrtí důvěrný, každodenní vztah. Jako první ředitel moskevského krematoria, vybudovaného v roce 1927, pracoval na dvě směny – přes den probíhala kremace běžných sovětských občanů...
Šestasedmdesátiletý Martin Brehm je šťastný a se svým životem spokojený. Jeho o mnoho mladší žena je úspěšnou malířkou, on píše články do novin, podílí se na filmovém scénáři a ve volném čase pečuje o zahradu.